pondělí, 4. květen 2009

Franz Lehár - Carevič

Napsal(a) 

Franz Lehár - Carevič Franz Lehár - Carevič

Wiesław Ochman – tenor, Teresa Stratas – soprán, Paul Esser – herec, Lukas Ammann – herec, Harald Juhnke – baryton, Birke Bruck – mezzosoprán. Režie: Jean-Pierre Ponnelle. Text: A, N, F. Nahráno: Berlín, 23. 11. – 22. 12. 1972. Vydáno: 2007. TT: 91:00. Obraz. formát: NTSC Colour 4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4314 (Universal Music).

Průvodní text k Lehárově operetě je v přiloženém bookletu nadepsán „Ruská romance“. Výchozím bodem děje je historický fakt, příběh zapuzeného syna Petra Velikého, který se zamiloval do finského děvčete, uprchl s ním do Neapole, carskou policií byl zatčen, uvězněn a zemřel ve vězení; příběh se stal už dříve předlohou dramatu Gabryely Zapolské. K operetnímu žánru patřil tradičně šťastný konec, Lehár byl prvním, kdo tuto tradici narušil. Volbou námětů a řešením se přiblížil verismu (přátelil se s Puccinim), ovšem drastické zápletky a rozuzlení by mu publikum neprominulo, jeho operety nekončí smrtí, ale odřeknutím lásky a rozchodem. Proměnu v pointě Lehárových operet od Paganiniho dále například okamžitě postřehl Karl Kraus. Paganini opouští Annu Elisu, jde za svým uměním, po něm končí rozchodem Carevič a poté Země úsměvů a Giuditta; nicméně otevřený konec dovoloval naději, že se ti dva „přece jen ještě najdou“. V polovině 20. let se stal hvězdou Lehárových operet tenorista Richard Tauber a také titulní role Careviče byla napsána pro něj (premiéra se uskutečnila roku 1927 v Berlíně). Historický příběh ruského carského trůnu se stal skutečně jen východiskem. Děj operety se odehrává o dvě století později, Soňa je ruské děvče, které se vydává za chlapce – tanečníka ansámblu, který má smutného carova syna rozveselit. Variace na pohádky o smutných princích a obligátní hra s odhaleným inkognitem není libretisticky nijak hluboce propracovaná – proč také: Sonin převlek a taneční „profese“ zabijí dvě mouchy jednou ranou – poskytnou příležitost k nezbytným tanečním vystoupením (ve vítaném folklórním balení), umožní, aby se princ bezhlavě zamiloval, aniž tuší do koho atd. Rozvíjení děje se dá předvídat a divák to tak míval (a má dodnes) rád. Jako mnoho podobných děl, stůně ovšem i toto libretisticky a koneckonců i hudebně slabé třetí jednání. Jak řečeno, příběh nekončí tragicky, jako tomu bylo v historii, ale přece jen podivně: carevič dostává zprávu o otcově smrti a musí nastoupit na trůn. Neurozená Soňa zůstává sama – jako oběť ve prospěch státnické povinnosti. Jinak jsou tu dodrženy všechny operetní „předpisy“: hlavní milenecký pár, druhý milenecký respektive mladokomický pár, intrikán, patřičná dávka sentimentu, patřičná dávka kontrastního lidového elementu atd. Předložené DVD je filmovou verzí Careviče z roku 1972. Pro ni Lehárovu partituru upravil Bernd Grund, to jest leckde přeinstrumentoval a změnil pořadí hudebních čísel. Jeho aranžmá nepovažuji ovšem za úplně šťastné, v některých okamžicích je velmi slyšitelně poplatné pop-stylu sedmdesátých let a „vypadává ze stylu“ (například v soubojové scéně careviče a Soni či v duetu služebného páru Máši a Ivana). Vcelku zbytečně přesunul režisér děj třetího jednání z Neapole na řecký ostrov, jeho zdůvodnění, že pak není optický přechod z prostředí carského dvora tak náhlý, mi nepřipadá příliš přesvědčivé. Šťastnou ruku měl režisér při obsazení rolí: Wiesław Ochman je pohledný a velmi dobře zpívá, Teresa Stratas je jako Soňa herecky naprosto přirozená, dokáže hrát i nejjemnější mimikou tváře a pěvecky byla tehdy na svém vrcholu. Do role Ivana a Máši obsadil režisér zpěvuschopné herce Haralda JuhnkehoBirke Bruck . Careviče Lehár s výjimkou „Písně o Volze “ a duetu „Proč je na jaře jen jednou máj “ neobdařil příliš chytlavými melodiemi, nápady jako například ve Veselé vdově či v již jmenovaných dílech zde rozhodně nenajdeme, příběh i jeho libretistické zpracování jsou šablonovitější, než bývá obvyklé, avšak díky čtveřici hlavních představitelů – a až na uvedené drobné výhrady je nutno říci, že i díky režisérovi, jenž nechal děj odehrávat v době, do které byl autory zasazen a vyhnul se jakýmkoli postmodernistickým pokusům – film za uplynulé čtvrtstoletí nezestárl. Opereta má zavilé odpůrce i nostalgické milovníky, já patřím k těm druhým a věřím, že když přežila dosud, přežije i nadále.

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.