Ludmila Vernerová – soprán, Pavla Kšicová – alt, Jiří Vinklárek – tenor, Miloslav Podskalský – bas, Pražský komorní sbor, Jiří Kolář – sbormistr, Musica Bohemica, Jaroslav Krček. Produkce: Bonton Music a. s. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 26.?-?29. 9. 1995. Vydáno: 2006. TT: 79:28. DDD. 1 CD Supraphon SU 3866-2.
Nahrávka z roku 1995, představující v novodobé premiéře oratorium k velikonočnímu Velkému pátku Judas Iscariothes (Jidáš Iškariotský) Františka Xavera Brixiho, vzbuzuje i dnes oprávněnou pozornost. Přestože totiž Brixi (1732?-?1771) přes svůj nedlouhý život patřil k nejvýznamnějším a nejtalentovanějším skladatelům hudebního klasicismu, nedostává se bohužel jeho dílu v dnešní době tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo. Silný muzikantský náboj si přitom Brixi nesl již v genech – jeho otec Šimon byl proslulým varhaníkem a skladatelem, matka byla spřízněna s rodem Bendů. V roce 1759 dosáhl Brixi prestižního jmenování na kapelnické místo metropolitního kůru u sv. Víta v Praze. Jeho četné chrámové skladby se masově rozšířily nejen v českých zemích, ale také v celé habsburské monarchii i v katolické části Německa a patřily po celou druhou polovinu 18. století k nejhranějším. Jeho tvorba v duchu vídeňského klasicismu pravděpodobně výrazně napomohla připravit půdu pro pochopení a nadšení, s nimiž Pražané později přijímali Mozartovy skladby.
Oratorium Jidáš Iškariotský vzniklo na původní text neznámého autora, který je velmi expresivní a dramatický. V duchu barokní tradice exponuje libretista alegorické postavy; alegoricky pojatá vokálně instrumentální díla přitom byla oblíbena již od 17. století; v 18. století je nacházíme například u Händela, Caldary, Fuxe či Scarlattiho. Brixiho oratorium hudebně plně vychází z opery – po instrumentálním úvodu následuje sled recitativů a árií. Brixi využívá i recitativ accompagnato, čímž podtrhuje dramatičnost celé skladby. Závěr tvoří mistrovská sborová fuga. K ústřední postavě zoufalého Jidáše (tenor) promlouvají tři postavy – Spravedlnost (bas), Smrt napsaná v duchu barokní afektové tradice pro temnější témbr (alt) a konečně protipól smrti – Naděje (soprán).
Orchestr Musica Bohemica pod vedením Jaroslava Krčka doprovází sólisty vcelku vkusně a velmi uměřeně. S většími problémy se potýkají sólisté. U všech je místy slyšet neúměrné a nestylové vibrato a určitá pěvecká klišé (týkající se například dynamiky), která jsou pro tuto hudbu nepříliš žádoucí. Přesto je trojice Vernerová – Podskalský – Kšicová svým výkonem přijatelná. Jako nejproblematičtější se jeví představitel Jidáše Jiří Vinklárek, který přes svou poměrně příjemnou barvu hlasu v koloraturách místy výrazně zápasí s dechem i s intonací.
Přes uvedené výhrady ovšem považuji nahrávku za obohacující a přínosnou.
Body: 3 z 6
