čtvrtek, 11. únor 2010

František Novotný, Rumi Itoh - Sonatas for Violin and Piano

Napsal(a) 

František Novotný, Rumi Itoh - Sonatas for Violin and Piano František Novotný, Rumi Itoh - Sonatas for Violin and Piano

(Mozart, Saint-Saëns, Grieg)

František Novotný – housle, Rumi Itoh – klavír. Produkce: Vít Roubíček. Text: Č, A, japonsky. Nahráno: 25. – 28. 9. 2006, Studio Českého rozhlasu, Praha. Vydáno: 2008. TT: 61:55. DDD. 1 CD Radioservis CR0403-2.

Umění Františka Novotného nikdy neupoutávalo oslnivou senzačností, nestrhával na sebe pozornost, jeho hra se vyznačovala především solidností přístupu a pokorou. Tak je tomu i na jeho nahrávce, na níž je zastoupena jedna z ranějších Mozartových sonát vedle sonát pozdních romantiků Saint-Saënse a Griega. Partnerkou je mu japonská klavíristka Rumi Itoh , spolupracující s řadou českých umělců. Potvrzuje se, že interpretace Mozarta je jednou z nejtěžších vůbec. Dvouvětá Sonáta e moll K 304 (300c) dvaadvacetiletého Mozarta vznikla na jaře 1778 v Paříži, ve městě, v němž měl Mozart poprvé výrazně pocítit, že už dávno není obdivovaným zázračným dítětem, a také se setkat s první osobní tragédií, když mu zde v červenci zemřela matka. Již Mozartův živosopisec Otto Jahn hovořil o „hluboce tragických tónech“ této sonáty a táže se, zda je přinesla „vzpomínka na mannheimskou srdeční katastrofu, jež Mozarta přemohla, či pocit osamění v cizím, nepřátelském městě“. Vztahovat ovšem zvláštní rozpolcenost této sonáty k událostem, které teprve měly přijít, není na místě. Mozart přijel se svou matkou do Paříže 23. března, úmysl na zkomponování série houslových sonát pojal již v Mannheimu a dokonce se hlásí k impulsu. Tím byla Divertimenti da camera a Cembalo e Violino drážďanského kapelníka Josefa Schustera, která Mozart poslal své sestře Nannerl v říjnu 1777 s dovětkem: „...často jsem je hrál a nejsou špatné, napíšu také 6 takových“. Některé ze zamýšlených duet, jak jim Mozart říkal, také již v Mannheimu vznikla, v Paříži byla série dokončena. Měli-li bychom v Sonátě e moll hledat něco osobního, pak by to byl projev Mozartova nejen lidského zrání, ale především zrání uměleckého, nakročení mezi hravým „rokokovým“ Mozartem a Mozartem směřujícím už kamsi do říše romantiků, což jsou znaky, které ostatně nese řada jeho skladeb, a právě v nich je jejich individualita. Oba interpreti se snad v duchu tradovaných výkladů snaží o tragický výraz, pro nějž však není důvod. V partu klavíristky se pak proměňuje ve zbytečnou tvrdost a razantnost, u houslisty je výsledný tón nakonec spíše suchý a věcný a celkově působí oba party disparátně. Mozartova sonáta je sice ještě označena „pro klavír a housle“, melodický nástroj v ní však rozhodně nemá doprovodnou funkci; zde je ke své škodě na úkor často až agresivního klavíru (těžko soudit, do jaké míry je to i vinou zvukaře) potlačen. Sonátě by také rozhodně více slušel dobový klávesový nástroj než moderní klavír, osobně mi vadí i příliš rychlé tempo první věty. Mnohem lépe se oba interpreti cítí v Sonátě d moll Camilla Saint-Saënse a Sonátě c moll Edvarda Griega. Zde je naopak nutno vyzdvihnout adekvátní, v romantickém duchu budovaný, avšak střídmý přednes bez zbytečné snahy o efekt, spolehlivou techniku a souhru i ve výrazové složce, jakou u Mozarta postrádám. Zdůraznit je také třeba výběr těchto dvou skladatelů i jejich děl, která nepatří k obehraným a milovníkům houslové hry nabízejí rozšířené poznání repertoáru. A vnější, avšak ne nedůležitá maličkost: Edice Radioservisu vytrvale zdobí booklety opakovanými motivy pražského panoramatu. Ač je to jeden z nejkrásnějších pohledů na nějaké město vůbec, zraky hudbymilovných kupujících už – vinou turismem způsobené inflace pohlednic, triček, půllitrů a bůhvíčeho ještě – (bohužel) těžko zaujme.

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.