úterý, 26. srpen 2003

Erik Truffaz: The Walk Of The Giant Turtle

Napsal(a) 

booklet booklet
Syrová, rocková, vlastně jambandová deska, je v ostrém kontrastu s předchozím projektem Mantis . Truffazova hudba zapadá do soudobého proudu prolínání jistých žánrů, jak se o tom již mnohokrát psalo, ale tím, že dosud koncertně i na deskách vychází zásadně z jazzového umění improvizace, z konceptu, kdy je hudba tvořena na místě nápaditými instrumentalisty, tím se od podobných liší. Tentokrát však Truffaz šlápl do temnější louže, než jsme od něj zvyklí, a zvláště jeho trubka se stává jen nástrojem barev a šmouh. Servíruje nám se inteligentní, leč přece jen méně hravý a méně kreativní bigbít, kde možná pro rovnováhu věcí chybí třeba, co já vím, vytavená elektrická kytara, aby ventilovala tak svěřepě kumulovanou energii. Je to jistě odnož Bitches Brew, možné rekviem za Milese.

Truffazova první slavná sestava se po letech hraní a krátké přestávce semkla v rockovém driveu a nebojí se ani čerta, natož gradovat vše pěkně pomalu po přízemní temné spirále, až se hlava tupě kývá, oči zavřené a uši zaostřené na každou frázi proletící skrz rytmiku. Posluchač postupně upadá v omamný drogový pocit, zvlášť pokud se nechá lapit o samotě se sluchátky, a podle toho dopadá i jeho recenze.

Začátek, Scody Part I a II , vyrůstá z nicoty zvukovou magií. Připomene to dokonce norského trumpetistu Petera Molvaera, elektronicky vždy mnohem dekadentnějšího než bývá jazzovější Francouz Truffaz. Takže elektromagma trvá, Truffazova trubka se vznáší v cárech echa jako stín strašlivého Milese v záhrobí, pomalu se rýsuje temný bublavý rytmus z něj se klube jednoduché téma do rytmicky, s konečnou platností rockového, zvukově ambientního spodku. Hra se rozehrává, nutně rozhoupává tělo, odolné nátury si přidávají hlasitost. Přebustrovaná baskytara a kontrastní, zcela hardrockový nástup v King B už jednoznačně určuje stupeň tvrdosti celého alba. Banální téma, ale s otevřeným koncem, opět sklouzne do husté rockové plochy, při níž by se chtělo i intelektuálům "házet mařenou" a "hrozit", pak je čas na uvolnění ve Flamingos . Už vás dostali, a o to tu jde. Truffazovci vědí, co chtějí, jejich autoritativní přístup nepřipouští výhrady, jednoduše se tentokrát rozhodli, že budou surovější.

Sám leader se pustí do vážně míněného sóla až v pátém Turiddu , ale nevygraduje jej do výšek, zůstává schválně při zemi, jen zase temně štosuje sílu, nahoru vyjede z celého alba až v osmé skladbě Wilfried . A celý ten záměrně oddalovaný orgasmus se mezitím patrně jakžtakž vyblázní v Next Door , protože pak přichází nejmelodičtější a zprvu velmi baladická Belle De Nuit , Krása noci. Ale i v ní za chvíli metličky citlivě suplují nervní techno beat a basa je hluboká jak smrt. Psychedelie. Minimum trubky. Truffaz ji klidně mohl dohrát playbackem na hotové rytmické základy. Chová se jako Davis na konci života, když už jen zavěšoval do prostoru dýchavičné fráze, jen má lepší dech na dlouhé tóny. Slouží však tímto způsobem maximálně věci. Jak bude hrát v sedmdesáti? V Seven Skies překvapí pozorná harmonická práce na každém tónu v pozoruhodné stupnici, nahoru a dolů, ostatně to se týká i celku - nikdo jiný než jazzman by s luxusem harmonie v tak přebusterovaném kontextu nepočítal. A poslední, zároveň titulní track, je pohádkovým koncem. Obří želva dýchá pomalu ve čtyřdobém cyklu a rockový tlak celé desky nakonec milosrdně odplaví akustické, lehce preparované piano, které spolu s trubkou navozuje v mysli poetickou přímořskou scenérii. Osobně je mi ta želva ze všeho nejsympatičtější, což rozhodně neznamená, že bych se při té tavbě před tím nezpotila dobrovolně.

Vydavatel: Monitor

Stopáž: 53:29

Nahráli: Erik Truffaz - trubka, Marcello Giulliani - baskytara, Marc Erbetta - bicí, Patrick Muller - Fender Rhodes, piáno

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.