Španělské tance Enriqua Granadose, původně určené pro klavír, jsou velkým lákadlem i pro jiné instrumentalisty. Autorské orchestrace se (možná kvůli Granadosově předčasné smrti) nedočkaly, a tak patří zřejmě mezi skladby, které jsou nejčastěji transkribovány - ať už pro různé sólové nástroje, nebo pro jejich kombinace. Co se týče kytary, například
Andaluzu č. 5 hrával ve vlastní úpravě už Andrés Segovia; existují i verze pro dvě kytary (z poslední doby například francouzské duo De Chabot - Nogrette). Exotickým španělským melodiím neodolal ani kytarista
Lubomír Brabec , který si ke spolupráci přizval harfistku
Kateřinu Englichovou a pro jedno číslo i violoncellistu
Jiřího Bártu . Brabec je také autorem úprav jedenácti tanců, pouze tanec
č. 8 si transkribovala Englichová pro sólovou harfu. Oba zúčastněné nástroje, harfa i kytara, mají bohaté možnosti harmonické hry, a tak jsou si rovnocennými partnery. Nedělí se na nástroj melodický a doprovodný, ale střídají se v přednesu hlavní melodické linky. Hra Englichové nepostrádá lehkost a přirozenost, je v ní znát také velmi precizní propracování a frázování. Působí však možná až příliš jemně a decentně. Naopak Lubomír Brabec do svého projevu vkládá značnou agresivitu. Jeho styl je tvrdý a úsečný. Převažuje ostrý rejstřík, staccato, akcenty na všech osminách, rasguada (zvláště v č. 9) znějí nečistě a nepříjemně. Jeho hra postrádá tah, plynulejší výstavbu frází, což se projevuje především v sólově hraném tanci
č. 7 .
Hlavním nedostatkem tohoto CD je tedy odlišné cítění obou hlavních protagonistů. Jakéhosi zlatého středu se podařilo dosáhnout pouze jejich hostu Jiřímu Bártovi, který se představuje v jediném tanci, Andaluze č. 5. Jeho hra bez přehnané expresivity v sobě spojuje sladkost i vášnivost španělské hudby, což kontrastuje s příliš mechanickým kytarovým doprovodem.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 57:38
Nahráli: Kateřina Englichová - harfa, Lubomír Brabec - kytara, Jiří Bárta - violoncello
Body: 3 z 6
