Chronologicky nejstarší vrstvu pak doplňují populární There were three ravens Thomase Ravenscrofta a Can she excuse my wrongs? Johna Dowlanda, to vše s doprovodem loutnisty Anthony Rooleyho a jeho The Consort of Musicke . Představovat tyto dlouholeté umělecké kolegy Emmy Kirkby je asi zbytečné (mysleli si to také autoři nezdařeného bookletu.). Po komorně pojatých alžbětinských písních zazářili všichni zejména v Monteverdiho Lamento della ninfa: Amor, dicea , kde Kirkby na tzv. monodickém stylu z počátku 17. století plně realizovala svůj názor na vztah slova a hudby. Při vší brilantní technice, kterou zvládá téměř rovným jasným hlasem, dává totiž na první místo smysl textu a jemu podřizuje i výrazové prostředky. S textem se někdy přímo mazlí (Monteverdi: Dolcissimo uscignolo z Osmé knihy madrigalů), nebo ho zdůrazní melodickými ozdobami (například echo-efekty v Harmonii sfér sporného autorství). Do výběru bylo zařazeno také slavné concerto Pulchra es z Monteverdiho Mariánských nešpor (1610), kde Kirkby sekundují sopranistka Tessa Bonner, Taverner Players a jejich vedoucí Andrew Parrott . Mám jen jedinou připomínku: k Emmě Kirkby je zřejmě velmi těžké vybrat takový druhý hlas, aby nezůstal v jejím stínu; například v Gardinerově verzi zní duet Pulchra es vyrovnaněji (Pennicchi, Monoyios). Německé baroko na disku zastupují úryvky z Heinricha Schtze (Weihnachts-Historie SWV 435 , árie Anděla Frchtet euch nicht ) a Johanna Sebastiana Bacha (Himmelfahrts-Oratorium BWV 11, árie Jesu, deine Gnadenblicke ). S Parrottem nahrála Kirkby také již zmíněného Händelova Mesiáše , z něhož byly zvoleny dvě árie – Rejoice greatly a I know that my redeemer liveth, a konečně jednu z cecilských ód Henryho Purcella Hail! Bright Caecilia (reprezentuje ji lyrická árie Thou tun'st this world below ). Tyto mladší skladby zpívá se stejným pochopením a technickou bravurou jako renesanci, na cestě za vyjádřením smyslu slova jí nebrání ani němčina, ani plnější zvuk orchestru. Nahrávka neobsahuje ukázky z dramatického díla, jen částečně je supluje kantáta Armida abbandonata Georga Friedricha Händela (doprovází London Baroque pod vedením Charlese Medlama ), kde zejména recitativy dávají tušit, že se zpěvačka dokáže vyrovnat i s operní hudbou. Tolik stručně k obsahu: je schopný pojmout to podstatné z Emmy Kirkby už jen proto, že žádná skladba v její interpretaci není ošizená.
Záznamy vznikaly v rozpětí osmi let, nicméně na kultuře a „mladosti“ jejího hlasu jako by se nic neměnilo, což platí dodnes. Buď má tak skvělou techniku, nebo dar od Boha; podle mě nejspíš obojí. Slyšitelné jsou akustické rozdíly jednotlivých snímků, které posluchače upozorní na švy v dramaturgii, tomu se však v případě takto koncipovaného recitálu lze jen těžko ubránit. Ti, kdo umění Emmy Kirkby znají a obdivují, si už pravděpodobně déle vychutnávají původní nahrávky v jejich úplnosti; ostatním tento disk upřímně doporučuji.
Vydavatel: Virgin Veritas / EMI Czech Republic
Stopáž: 75:40
Nahráli: Emma Kirkby – soprán, Anthony Rooley – loutna, The Consort of Musicke, Taverner Choir and Players, Andrew Parrott, London Baroque, Charles Medlam
Body: 5 z 6
