(Haydn, Beethoven, Schumann, Fauré)
Emil Gilels – klavír, Leonid Kogan – housle, Mstislav Rostropovič – violoncello. Produkce: David Butchart. Text: A, N, F. Nahráno: 1950 – 1958, Moskva. Vydáno: 2008. TT: 73:43, 77:22. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 7476 (Universal Music).
V roce 1945, kdy hvězdné klavírní trio Gilels – Kogan – Rostropovič debutovalo, bylo Emilu Gilelsovi devětadvacet let, Leonidu Koganovi jedenadvacet a Mstislavu Rostropovičovi pouhých osmnáct. Přestože všichni tři byli především vynikající sólisté, komorní hra je zaujala natolik, že pořídili v letech 1950 – 1958 v Moskvě studiové nahrávky řady klavírních trií. Výběr z těchto nahrávek nabízí nyní na svém novém dvojalbu Deutsche Grammophon. V Haydnových Klavírních triích g moll Hob. XV:19 a D dur Hob. XV:16 patří hlavní slovo klavíru, takže máme možnost obdivovat v nich především umění Emila Gilelse – a to jak jeho jedinečnou prstovou techniku (brilantní úvod 1. věty Tria D dur ), tak jeho překrásný tón (neuvěřitelné zvonkové pianissimo v závěru finální věty Tria g moll ) i sympatickou jistotu jeho projevu. Přestože housle a violoncello hrají v těchto skladbách spíše „doprovodnou“ roli, nemenší ocenění si zaslouží naprosto dokonalá souhra všech tří nástrojů i neomylný cit hráčů pro zvukové proporce. Obě nahrávky vznikly na počátku padesátých let, stejně jako nahrávka raného, v haydnovském duchu komponovaného Klavírního tria Es dur WoO 38 Ludwiga van Beethovena. Z roku 1956 je pak skvělý záznam slavného Beethovenova Klavírního tria B dur op. 97 , zvaného „Arcivévodské“. Umělci pojali toto dílo velmi lyricky, vzdušně a barevně a všechny tři nástroje doslova okouzlují překrásnými kantilénami. Stejně tak ovšem bere dech kupříkladu i „nekantilénová“ jiskřivá pasáž s pizzicaty ve smyčcích a s trylky v klavíru před nástupem reprízy v 1. větě. Na dvou nejmladších nahrávkách, pořízených v roce 1958, uslyšíme Schumannovo Klavírní trio č. 1 d moll op. 63 a Faurého Klavírní kvartet č. 1 c moll op. 15 , k jehož interpretaci byl přizván violista Rudolf Baršaj . Provedení obou skladeb je romanticky rozevláté, barvité, plné vypjatých náladových kontrastů, u Faurého navíc zaujmou jemné, téměř „impresionistické“ odstíny. Přestože umělci hrají Schumanna i Faurého velmi působivě, přiznávám, že dávám v tomto případě přednost Haydnovi a Beethovenovi. Jsou to nahrávky tak křišťálově čisté a natolik klasicky dokonalé, že si zaslouží být označeny jako „nadčasové“.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
