Emil Gilels – Early Recordings

Emil Gilels

Early Recordings

(Loeillet, Rameau, Schumann, Mendelssohn, Chopin, Liszt, Scarlatti, Beethoven, Medtner)

Emil Gilels – klavír. Produkce: David Butchart. Text: A, N, F. Nahrá-

no: 1935?-?1955, Moskva. Vydáno: 2006. TT: 56:32, 41:57. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 6370 (Universal Music).

Text bookletu začíná hezkou historkou: Artur Rubinstein navštívil v roce 1932 Oděsu a slyšel tam hrát šestnáctiletého Emila Gilelse. Po příjezdu domů prý řekl: „Jestli ten kluk přijde sem, tak to tu můžu zabalit.“ Nejstarší nahrávky, které nám nabízí Deutsche Grammophon na prvním CD tohoto dvojkompletu, pořídil Gilels o tři roky později, ve svých devatenácti letech. Všechny nahrané skladby jsou virtuózního charakteru: jak Schumannova Toccata op. 7 , tak Godowského transkripce Loeilletovy Gigue i Schumannův Der Kontrabandiste v transkripci Tausigově. Výběr skladeb je sám o sobě trochu zvláštní, ale provedení je opravdu skvělé. V kostce tu máme vše, co na Gilelsovi obdivujeme: sympatickou sebejistotu, úžasnou techniku, pevný, krásně znělý tón, dokonalý rytmus a neomylný cit pro stavbu. Nejinak je tomu i u ostatních skladeb na prvním disku: z roku 1937 pochází nahrávka Traumes Wirren R. Schumanna, z roku 1940 nahrávka Lisztovy Paganinské etudy č. 5 E dur , z roku 1947 nahrávky Prokofjevova PochoduLásky ke třem pomerančům a Mendelssohnova DuettaPísní beze slov , z roku 1949 nahrávka Chopinovy Balady č. 1 g moll . V první polovině padesátých let vznikly záznamy Lisztovy Uherské rapsodie č. 9 , Rameauovy La Rappel des oiseaux a pěti sonát D. Scarlattiho. S výjimkou Mendelssohnova Duetta a jedné pomalé Scarlattiho sonáty se jedná výhradně o rychlé efektní skladby, na nichž mohl Gilels především předvést svou fenomenální techniku. I když dnešní posluchač bude mít zřejmě k lecčemu výhrady (především u skladeb barokních autorů), jedná se o interpretaci, která je dodnes svým způsobem strhující. Na druhém CD máme možnost slyšet dvě rozsáhlejší díla: Beethovenovu Sonátu C dur op. 2/3 a Medtnerovu Sonátu č. 3 g moll op. 22 . Obě nahrávky pocházejí z roku 1952. Beethovenova Sonáta C dur zaujme především značně rychlými tempy, přičemž během hry máme neustále pocit, že pianista má chuť ještě přirychlit. Oproti této tendenci „stále vpřed“ vyznívají nečekaně krásně lyrická místa: kupříkladu vedlejší téma v první větě a především pak volná věta, která vychází Gilelsovi velmi poeticky a „romanticky“. U této sonáty máme možnost zajímavého srovnání, neboť Gilels ji nahrál znovu v roce 1981. Tempa všech vět jsou na nové nahrávce znatelně klidnější a celkové vyznění nepoměrně uměřenější a „klasičtější“. Medtnerova Sonáta č. 3 nám ukazuje Gilelse v naprosto novém světle. Dílo je myšlenkově velmi složité a technicky mimořádně náročné (skladatel dokonce musel někde použít k zápisu čtyři notové osnovy), ale v žádném případě tu nelze mluvit o nějakém „prvoplánovém“ virtuózním efektu. I tady budeme samozřejmě obdivovat Gilelsovu techniku, ale daleko víc nás zaujme jeho práce s barvami, které jsou v této Sonátě téměř orchestrální, a především pak to, jak suverénně se Gilels dokáže orientovat v komplikované faktuře tohoto díla. Zatímco pod prsty méně schopného interpreta by se Medtnerova Sonáta mohla rozbřednout v blátivou kaši, v Gilelsově podání je to pevně vystavěná architektura, na níž nelze změnit jediný tón.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: