(Donizetti, Bellini, Rossini)
Elīna Garanča, Ekaterina Siurina, Matthew Polenzani, Ildebrando D‘Arcangelo. Filarmonica del Teatro Comunale di Bologna, Roberto Abbado. Produkce: Christian Leins. Text: A, N, F. Nahráno: 11/2008, Teatro Manzoni, Bologna. Vydáno: 2009. TT: 64:36. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 477 7460 (Universal Music).
HHHHH
Lotyšskou mezzosopranistku Elīnu Garanču si pražské publikum pamatuje z jejího loňského recitálu v Obecním domě. Letos ji navíc mohli v kinech vidět diváci přímých přenosů z Metropolitní opery v titulní roli Rossiniho Popelky. Garanča platí za jeden z nejvýraznějších pěveckých zjevů mladé generace a její nové album této pověsti nezůstává mnoho dlužno. Představuje se v belcantovém repertoáru, na němž si vydobyla nemalou část svého renomé. Natočila ho pod taktovkou Roberta Abbada za doprovodu orchestru Filarmonica del Teatro Comunale di Bologna , který při poslechu zůstává spíše v pozadí. Repertoár je sestaven z oper Belliniho, Donizettiho a Rossiniho, přičemž vedle poměrně známých titulů, jako je Maria Stuarda , Tancredi , I Capuleti e i Montecchi obsahuje také ukázky z Donizettiho opery L‘Assedio di Calais (Obléhání Calais) nebo z Belliniho prvotiny Adelson e Salvini . To jsou kusy, s nimiž se asi běžně nesetkává ani poučený operní posluchač. Proto trochu zaráží, že v bookletu není kromě PR rozhovoru se sólistkou žádný průvodní text. Nezbývá než si informace hledat jinde. Třeba že árii Nelly z opery Adelson e Salvini Bellini později použil v Kapuletech, kde ji s jiným textem zpívá Giullieta.
Člověk si při poslechu znovu uvědomí, kolik skryté a stále nedoceněné krásy se skrývá v belcantových operách. Tedy pokud se umějí zazpívat tak, aby hlas vyjadřoval celou škálu emocí a přitom fakticky zůstával v absolutním klidu. Garanča je pro belcantový styl připravena výborně. Její hlas zní lehce, plně a barevně, přirozeně klouže od hloubek po výšky, přičemž vše je dokonale srovnáno, nikde nemusí „přepínat“ mezi rejstříky. Všechny ozdoby a rychlé pasáže jsou přesně vyzpívány, každá notička je zřetelná. Daří se jí také postihovat různé nálady, které bel canto vyjadřuje. Ať už to je bezstarostnost Orsiniho z Lucrezie Borgii , nebo hluboký smutek vetkaný do Belliniho romance, a hned zase vznešenost a velitelské gesto královny Alžběty. Hlasová lehkost a flexibilita a čitelnost každé notičky vyniká i ve slavném výstupu Tancrediho Di tanti palpiti . Je fakt, že hlas Garanči působí relativně jemně a žensky, na rozdíl například od Marilyn Horne nebo Ewy Podles, jejichž zpěv je „maskulinnější“, energičtější, dramatičtější.
V kouzelném tercetu z Rossiniho Mohammeda II. se ke Garanči přidává Ekaterina Siurina se svým líbezným dívčím sopránkem a tenorista Matthew Polenzani . Na CD je zařazena i scéna z Kapuletů a Monteků z prvního dějství, v níž se Romeo marně pokouší nabídnout Kapuletům smír. Kompletní nahrávka této opery, v níž je ElĪně partnerkou Anna Netrebko, je rovněž na trhu.
Je zajímavé srovnat Garanču s jinými interpretkami Romea například na slavném čísle La tremenda ultrice spada . Na nahrávce Kapuletů s Donaldem Runniclesem (Teldec) zpívá tuto roli Jennifer Larmore. Jakkoli je to dobrá zpěvačka, v tomto případě její hlas přece jen postrádá pružnost, je poněkud hrubší, v celku nevyrovnaný a neklidný. Naproti tomu u Garanči hlas drží zcela pevně v jedné lince – a pak přirozeně vyvstane před posluchačem všechna horkokrevnost i hrdost uraženého mladíka.
Vůči Garanči se občas objevuje námitka, že je chladnou techničkou. Garanča je ve zpěvu skutečně velice elegantní (ať už jako muž či žena), a to až tak, že se občas může zdát i odtažitá a koncentrovaná na technickou stránku věci. Ta je však základem a to ostatní je věcí uměleckého i lidského vyzrávání, které má Garanča ještě před sebou.
Věra Drápelová
Tip Harmonie
I nejnovější CD lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči rozvíjí její úspěchy, které oprávněně sklízí už téměř deset let od chvíle, kdy se zařadila mezi absolutní světovou pěveckou špičku. Projekt málo známých či dnes zcela neznámých árií a scén mistrů vrcholného italského belcanta – Rossiniho, Donizettiho a Belliniho – zaslouží uznání z mnoha důvodů. Je nesporně dramaturgicky přínosný a neotřelý. Vedle dlouhé řady operních kompletů i různých výběrů vydavatelství Opera rara, které se specializuje na operní rarity 19. století, přináší další rozšíření naší současné znalosti oné nesmírně bohaté produkce oné doby. Včetně úvah o spravedlnosti, oprávněnosti, nestrannosti soudu historie, často tak nemilosrdného, nelítostného, ba bezohledného. Čím to je, že se některé opery, třebas i přes počáteční propadnutí, prosadily napříč časem a měnícím se vkusem? Kdo je oním soudcem a jaká jsou jeho měřítka, že jiné, po oslnivé a krátké erupci úspěchu zapadly? Garanča nabízí na jednom CD jen ochutnávku těchto dramaturgických lahůdek, ale i díky své vynikající interpretaci dozajista vzbuzuje zvědavost, do jakých operních celků jsou scény a árie zařazeny.
Dalším aspektem CD Bel Canto, hodným pozornosti zvláště v dnešní době, která si tak potrpí na vnější efekt a ohromování, je uměřená decentnost výběru. Garanča si může dovolit přijít s projektem, který neoslňuje hlasovou akrobacií, srdceryvnou dramatičností či exaltovaností, ale vnímavého posluchače odmění nesmírně bohatou paletou výrazových odstínů, hlasových fines a nuancí dopracovaných do nejmenších podrobností. (Když z povahy CD jako pouze audio nosiče vyplývá, že posluchač musí oželet krásu a půvab, kterými je Garanča obdařena.)
Jako naprostou samozřejmost posluchač na této nahrávce vnímá technickou dokonalost, s jakou Garanča ovládá svůj hlas v báječně vyrovnaných liniích kantilény i jemném perlení koloratur. Garanča tuto techniku podporuje muzikálností, založenou nejen na svém hudebním citu, ale i inteligencí a zevrubnou znalostí právě tohoto pěveckého stylu. S operami vrcholného italského belcanta má rozsáhlé zkušenosti, které uplatnila na profilových albech, na kompletních nahrávkách (Adalgisa v Belliniho Normě Edity Gruberové pro Nightingale, Romeo v Belliniho Montecích a Kapuletech pro Deutsche Grammophon, Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském pro Sony) a samozřejmě i přímo v divadelních inscenacích (naposledy zejména Rossiniho Popelka, kterou díky přenosům z Metropolitní opery mohli vychutnat i čeští diváci už ve třinácti kinech po celé republice). S onou inteligencí souvisí i uvážlivý výběr partnerů, jíž Filarmonica del Teatro Comunale di Bologna s dirigentem Robertem Abbadem stejně jako pěvečtí kolegové nesporně obdařeni jsou. A v tom je další přínos tohoto neotřelého CD – Garanča se stává vzorem, jehož napodobování může i ty, kteří nebyli tak vrchovatě obdařeni talentem, pílí a rozvahou, posunout a vynést tak, abychom i na jevištích méně prestižních divadel slyšeli vyrovnanější a lahodnější hlasy.
Zmínit je třeba i oprávněné vědomí vhodného oboru a repertoáru, které Garanča respektuje – se suverenitou a pokorou zároveň. V rozhovoru, který je součástí anglicko-německo-francouzského bookletu, Garanča na otázku, zda by chtěla být sopranistkou, si velmi přesně uvědomuje, že se její hlas stále vyvíjí. Ale různé „rady“, že by snad měla směřovat k lyrickému či dokonce dramatickému sopránu nebo dramatickému mezzosopránu rozvážně odmítá: „Nechci tlačit sama na sebe. Nechci škatulkovat svůj hlas, zkoušet ho dělat větší nebo světlejší. Můj hlas je takový, jaký je, a já se jen snažím ho vést způsobem, kterým cítím, že chce jít.“ I v této vyrovnanosti spočívá „tajemství“ úspěchů této mimořádné zpěvačky.
Helena Havlíková
HHHHH
Elīna Garanča je mladá třiatřicetiletá lotyšská mezzosopranistka, která svou světovou operní kariéru nastoupila před šesti lety jako Rosina debutem ve Vídeňské státní opeře a letos v květnu nás okouzlila Rossiniho Popelkou v přímém videopřenosu z Metropolitní opery v New Yorku. Její CD Bel canto je sestaveno z díla tří nejvýznamnějších zástupců italské opery druhé poloviny 19. století G. Donizettiho (6), V. Belliniho (2) a G. Rossiniho (2). V těch deseti ukázkách je šest mužských rolí (vlastně 5, Aurelio je tu dvakrát) a čtyři ženské. Dvě ze skladeb (píseň Orsiniho z Donizettiho Lucrezie Borgie a romance Nelly z Belliniho opery Adelson e Salvini ) jsou provedeny z originálních rukopisů.
ElĪna Garanča přistupuje k jednotlivým úryvkům z oper se znalostí jejich kontextu, a tak zní jednotlivá pěvecká čísla různorodě, byť jsou stylově více méně jednotná. Její detailní až filigránský přístup způsobuje, že pro každý z nich volí jiné fasety téhož belcantového krystalu. Také proto se její dramaturgicky obratně sestavené CD vyvarovalo fádnosti, byť je vlastně sestaveno z valné části ze zamyšlených, zahloubaných, smutných árií, romancí, písní. Z jejich odstíněné podoby lze vyčíst to, k čemu se ElĪna Garanča ráda přiznává, že totiž miluje divadlo (původně chtěla být herečkou) a že s obléknutím určitého kostýmu se automaticky mění v jevištní postavu. Nejlépe ovšem vyzní delší souvislé části z Donizettiho Marie Stuartovny , z Belliniho Kapuletů a Monteků nebo z Donizettiho Obléhání Calais , jehož radostným závěrečným ansámblem z druhého jednání celé album končí. „Bel canto“ má tedy jak veselý bezstarostný začátek se zpěvem Orsiniho z Lucrezie Borgie tak i patřičný happy end.
ElĪna Garanča je velmi muzikální, její mezzosopránový hlas zní dokonale jako hudební nástroj. Je překvapivě temný, ač zjevně nijak uměle nedobarvovaný a obsahuje jen jediný souvislý, kompaktní rejstřík. Technicky brilantní hlas s výborným dechovým základem, který sice (alespoň zatím) nemá superzvučné hrudní tóny, ale zato si zachovává svítivé výšky, které dokáže nádherně zesílit a zvukově rozšířit. ElĪna Garanča postupuje od rolí pro koloraturní mezzosoprán (na CD je zastupují Orsini a Romeo) k rolím pro lyrický mezzosoprán (Marie Stuartovna). Ona sama (soudíc podle jejích vlastních slov, že by v budoucnu byla ráda dobrou Amneris) míří, zdá se, k dramatickému mezzosopránu, ale věřím jí, když říká, že svůj hlas nechává přirozeně plynout podle jeho momentálních daností.
Hlas ElĪny Garanči, doprovázený orchestrem a sborem Teatro Comunale di Bologna pod taktovkou Roberta Abbada , doplňuje několik vynikajících sólistů, jimiž jsou Jekatěrina Siurina , jejíž světlý něžný soprán se nádherně barevně váže k temnému hlasu ElĪny Garanči (Anna z Rossiniho Maometta II a Eleonora z Donizettiho Obléhání Calais), tenorista Matthew Polenzani a basista Ildebrando D‘Arcangelo (Marie Stuartovna, Kapuleti a Montekové) a také Adrian Sampetrean . O těchto pěvcích se v bookletu nedočteme nic, velmi málo se v něm však dozvíme i o samotné ElĪně Garanče. Obsahuje totiž jen krátký rozhovor s ní a zpívané texty (všechny v italštině a v dalších třech jazykových mutacích, s výjimkou francouzsky zpívané Donizettiho opery Don Sebastian, král portugalský ). U tak renomované firmy jakou je Deutsche Grammophon tento nedostatek překvapuje.
CD ElĪny Garanči zaujme už jejími fotografiemi na obalu nebo v bookletu, je oblečená a patrně i nalíčená firmou Escada a má šperky od Cartiera. Pestré šaty, výrazné líčení, příliš mnoho ozdob její severský zjev zbytečně zahlcuje. Dávám přednost fotografii na přebalu desky, kde je nalíčena méně, oblečena do superjednoduché tmavomodré toalety, má jediný prsten a je bosa. Také její hlas takto působí – jednoduše, lehce, ač pro ni není složité hlas zvýraznit, přidat mu více vibrata nebo třeba dramatičnosti. Můžeme se těšit na její další kariéru – zdá se, že jí pro ni kromě profesních předpokladů nechybí ani značná lidská vyzrálost.
Olga Janáčková
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
