pondělí, 3. květen 2004

Electric Gypsyland

Napsal(a) 

booklet booklet
Goran Bregovič mladým posluchačům vysvětlil, že cikánské kapely z Balkánu vlastně představují punk, což jim přišlo velmi lákavé. Režiséři Emir Kusturica s Tony Gatlifem jim ve svých filmových básních zase dokázali, "že Cikáni jsou jakousi metaforou pro tu část naší duše, která se chce vzepřít gravitaci a moderní době vůbec, " přičemž Gatlif, původem sám Cikán, napsal: "Chtěl jsem, aby se na film lidé dívali tak, jakoby je přítel pozval k účasti na té hudbě."

Stéphane Karo, maďarský hudebník usazený v Bruselu, a Michel Winter, Žid maďarského původu, pak přivezli na WOMAD z rumunské vesničky Clejane kapelu Taraf de Haidouks, kterou tu sestavili z místní proslulé hudební komunity a v roce 1991 jim u belgického vydavatelství Crammed Disc vyprodukovali první album. Pár let nato, souběžně s Kusturicovým filmem Underground roz- vířili Karo s Winterem prach podruhé, to když uvedli na scénu makedonskou dechovku Kočani Orkestar. A fenomén balkánských cikánských kapel byl na světě. Zhruba řečeno.

Taraf de Haidouks s Kočani Orkestar pak u Crammed Disc vydali několik úspěšných alb a Clejanští dokonce natáčeli i s newyorským Kronos Quartetem. V německém Frankfurtu n. M. vznikl Bucovina Club, jehož resident, DJ Shantel s moldavskou krví, vloni přivedl na svět debut dalšího rumunského zjevení, kombinaci houslí s dechy a funky, kapelu Mahala Rai Banda.

A protože jsou lidé od Crammed Disc srdcem globalisté - vedle Balkánu se věnují i Brazílii a současné taneční scéně - bylo pouze otázkou času, kdy dotáhnou do konce původně žertem myšlenou starší skladbu Techno Kočani bývalého kapelníka Makedonců Naata Kinga Veliova.

Remixové album Electric Gypsyland už od konce loňského podzimu stoupá po evropském žebříčku world music a mladá posluchačská generace má, zdá se, o zábavu postaráno.

Jedná se o mezinárodní projekt na kterém spolupracoval úctyhodný počet různorodých elektrokouzelníků, převádějící nahrávky Taraf de Haidouks, Kočani Orkestar a Mahala Rai Banda k obrazu svému, přičemž priority - roztančit či nabídnout své osobní vnímání - zúčastněným nikdo nenakazoval. Nepochybně hodně riskantní zadání, hrozící zdeformováním původní nevázanosti a nezkrocenosti a stržením clejanské syrovosti do blábolivé rytmické tuctovosti, vzdalující se cikánské hudební svobodomyslnosti. Na druhou stranu o cikánských hudebnících je známo, že co se týče hudebních vlivů a nových prostředí, s předsudky nemají problémy. Pro ně je naprosto běžné vypůjčovat si prakticky odkudkoliv kam přijedou a přehrávat slyšené nenapodobitelně po svém. Se vší vrozenou přirozeností, aniž by nad tím dlouze a složitě přemýšleli. "Vnímáme uchem, ovšem ven z nás už to jde srdcem, " řekl mi Roman Horvát z královehradecké skupiny Terne Čhave.

Na albu se tak střetávají podobně elastická hudební vnímání: globálně uvažující DJové neberoucí v potaz jakékoliv hranice a muzikanti, činící tak odpradávna z podstaty vrozených genů. Výsledkem je hravá jiskřivost, rytmická výbušnost i typicky cikánská melanchonická melodičnost. Jednotlivý remixéři neváhají používat ani útržky monologů, kvokání slepic, zvuky vesnic a některé skladby tak vyznívají jako nezvyklé koláže. Elektronika tady bezmyšlenkovitě cikánskou duši neválcuje, nešibuje s po líbivých kolejích a přestože ji občas zasazuje do hodně obskurního prostředí, vyznívá to stále dostatečně smysluplně. V tomhle měli všichni tvůrci jasno.

Například stále slavnější brazilský DJ Dolores alias Helder Arago de Melo, pohrávající si s technem, akordeonem a Tarafy. Chilan Senor Coconut dává přednost mixu balkánských dechům s latinou; projekt Lighting Head (mladý Angličan Bigga Bush) táhne Kočani Orkestar přes Afriku až na Jamajku a Juryman (basista Ian Simmonds spolupracují i s Leftfield) zahaluje Tarafy do acid jazzových mraků z nichž prosvítá fantastický vokál. Na tom stojí i originální a hodně skočná verze Gałtano Fabriho z bruselského klubu Decadence.

Franouzské duo Bumcello (cellista Vincent Segal a bubeník Cyril Atef) by asi clejanské svatebčany hodně zarazili, nicméně jejich práce splňuje i ty nejvyšší moderní technologické požadavky klubové scény.

Vrcholy najdeme na konci: reverend brazilské moderní hudby a avantgardista každým coulem Arto Lindsay s jazzovým basistou Melvinem Gibbsem (hrával s Defunkt, Billem Frisselem, ale i v Rollins Bandu) pojali Taraf de Haidouks v jakési doznívající ozvěně alternativního newyorského kvasu, především minimalismu a noise rocku a ocitli se zdánlivě mimo prostor tohoto alba, nicméně co jiného se od nich vlastně dalo čekat, že?

Mladý, v Turecku narozený Kanaďan Mercan Dede proslul na taneční scéně mixem zájmů o hudbu Sufiů (viz pakistánský zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan) a ambientně vymalovanými zvukovými obrázky v nichž používal barvy Západu a Východu. Kočani Orkestar na albu přefiltroval přes mašinky způsobem ne zas tolik vzdáleným nápřahu tureckých vojenských kapel, jejichž školou balkánští muzikanti kdysi prošli. Pravda Dede použil daleko orientálnější, muezinsky vypjatější podání; vlastně v kontextu svého motta "dervish for the modern world".

Vydavatel: Crammed Disc

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.