pátek, 22. říjen 2004

Ein deutsches Requiem - Johannes Brahms

Napsal(a) 

booklet booklet
Jestliže dnes máme možnost v pohodlí a klidu vlastního bytu naslouchat nahrávkám technicky špičkových parametrů, a dokonce je i vidět, je to do značné míry také zásluha Herberta von Karajana . Byl jedním z těch, kteří nejenže "konzervování" interpretačních výkonů neodmítali, ale dokonce iniciovali stoupající nároky na High Fidelity a podněcovali tak technický rozvoj audio- i videomédií. Už od roku 1965 spolupracoval Karajan při zfilmování koncertních vystoupení nejprve s francouzským režisérem Henri-Georgesem Clouzotem, poté s dalšími spolupracovníky, roku 1980 pořídil svou první digitální nahrávku a zasloužil se kromě jiného o propagaci nové techniky záznamu a zavedení stereotechniky do televize. Nahrávka Brahmsova Německého requiem vznikla čtyři roky před dirigentovou smrtí. Je pozoruhodná z mnoha důvodů. Zachycuje Karajanův dirigentský výkon v samém závěru kariéry. Diriguje zpaměti, bez taktovky, velmi střídmými gesty. Velká gesta nepotřebuje. Dirigent na prahu osmdesátky je pohroužen do hudby zádušní mše a textu, který s jeho rtů splývá spolu se zpěvem sboru i sólistů, a ti jeho ponor odezírají a jdou do hlubin meditace s ním. Rovněž zpaměti. Již první záběr do impozantního sálu Musikvereinu, podobajícího se v tu chvíli chrámu, s Brahmsovým dílem koresponduje. Kamera střídá celky i detail velmi citlivě, nesnaží se o vedlejší efekty (režie Ernst Wild ), je-li kromě dirigenta, sboru nebo sólistů zaměřena také na některého hráče, pak jen krátce a v souhlase s partiturou (paličky tympanisty nebo několik sólových taktů violoncella v sopránové árii). Sólisté i sboristé jsou v detailu zabíráni z mírného podhledu a poloprofilu, což brání přímému pohledu do pěvcova otevřeného hrdla, který je sice zajímavý pro laryngologa, rozhodně však ne pro diváka-posluchače nábožného díla. Celek díla je naprosto kompaktní, stmelený silou dirigentovy osobnosti. I svým temperamentem a náladovostí proslulá krásná Kathleen Battle (nomen omen) je zde ve všech směrech ukázněná pevnou autoritou, jež svýma rukama ovládá obrovský aparát, a oddaná obsahu své arie.

Vydavatel: Video Sony Music / Sony Music Bonton

Stopáž: 82:27

Nahráli: Kathleen Battle - soprán, José van Dam - baryton, Wiener Singverein, Wiener Philharmoniker, Herbert von Karajan

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.