Edward Elgar – The Dream of Gerontius

David Rendall – tenor, Anne Sofie von Otter – mezzosoprán, Alastair Miles – bas, London Symphony Chorus, London Symphony Orchestra, Sir Colin Davis. Produkce: James Mallinson. Text: A, F, N. Nahráno: live, 11. a 13. 12. 2005, Barbican, Londýn. Vydáno: 2006. TT: 36:39, 55:50. DSD. 2 SACD London Symphony Orchestra LSO 0583 (distribuce Euromusica).

Oratorium Sen Gerontiův nese jako letopočet vzniku rok 1900. Na svou dobu je to hudba spíše tradicionalistická, alespoň co se harmonií týče, ale zároveň i do jisté míry moderní, zejména celkovou prokomponovanou stavbou neoddělující jednotlivá čísla. Hudba plynule teče bez výrazných úseků ariozního typu, bez jednoznačných a zapamatovatelných „melodií“, zato v jedinečné oduševnělosti a duchovní opravdovosti a upřímnosti. Hodinu a půl trvající meditativní scéna s dramatickými momenty i s místy plnými poezie zachycuje velmi niterně a poeticky okamžiky umírání, rozhovor duše s anděly a přechod z tohoto světa do věčnosti. Literárně jde o dílo

katolického duchovního, hudebně o dílo katolického skladatele – tedy v rámci anglické hudby o umělecký projev kulturní menšiny, v anglikánské Británii mimochodem teologicky poněkud problematický zejména kvůli líčení přítomnosti duše v takzvaném očistci. Nehledě na tento moment – v době vzniku a prvních uvedení díla tak podstatný, že vedl až k textovým retuším – jde o nekonfliktní, přístupnou a klidnou hudbu pozdního romantismu vyzařující smířlivou vyrovnanost křesťanské víry a sociální solidnost a patřící díky svému charakteru a náladě k anglické klasice. Těžko si představit povolanějšího interpreta než šarmantního nestora britských dirigentů Colina Davise, který může do modelování a tempa hudebního toku i do poselství této skladby promítnout životní zkušenost i samozřejmé kulturní porozumění a vcítění. Jde o londýnský snímek z konce roku 2005, tedy o aktuální ztvárnění tradic. Tenorista David Rendall s typicky „anglickým“ měkkým zbarvením hlasu i související jemně splývavé dikce své dlouhé monology přednáší velmi kultivovaně a vroucně, podobně vyznívají rovněž nemalé „andělské“ vstupy svěřené mezzosopranistce Anne Sofii von Otter a neméně dobře i menší partie basisty Alastaira Milese. Orchestr spoluvytváří pěvcům mantinely, ale často přebírá i dějová vyjádření. Sbor by možná mohl kouzlit se zvukem ještě víc, ale i tak jde celkově o vzorovou nahrávku s velmi přesvědčivou atmosférou. Vyzněním jde především o jakousi velkou modlitbu, ale na své si díky krásné hudbě přijde i bezvěrec či ten, kdo nechce podrobně sledovat zpívaný text.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: