Interpretovat tak pestrou škálu výrazových prostředků v rámci tří, čtyřminutových skladeb není zrovna lehký oříšek. Co je to ale pro cembalistu pocházejícího nejen z muzikantské rodiny, ale navíc ještě zaměřené na takzvanou „starou“ hudbu? Pierre Hantai měl to štěstí spolupracovat nejen se svými bratry Marcem a Jéromem, ale také s Gustavem Leonhardtem či Jordi Savallem. Na rozlousknutí scarlattiovského oříšku si počkal a jeho deska, která slibně nese číslovku 1, potvrzuje, že se mu trpělivost vyplatila. Jeho hru je prostě radost poslouchat. Srší energií a odvahou, logicky podtrhuje kontrasty, kterých u Scarlattiho není zrovna málo, kantabilně kreslí pomalé části, nenaznačuje, ale zřetelně vyslovuje, nic si nenechá takříkajíc spadnout pod stůl. Navíc bohatý zvuk malého německého cembala (kopie typu z roku 1720) vás nemůže nenadchnout. Bylo-li zřejmé, že Domenico Scarlatti je všechno jenom ne nudný, v podání Pierra Hantaie to platí dvojnásob.
Vydavatel: Mirare / Classic
Stopáž: 68:10
Body: 5 z 6
