úterý, 25. únor 2003

Domenico Scarlatti: Sonáty

Napsal(a) 

booklet booklet
Domenico Scarlatti žil do svých 34 let v Itálii a stejně jako jeho otec Alessandro se věnoval kompozici oper, kantát a duchovních skladeb. V roce 1719 odjel do Portugalska a jeho tvůrčí zaměření se začalo přesouvat na poněkud odlišnou kolej. Stal se učitelem princezny Marie Barbary (budoucí manželky Ferdinanda VI.), s níž také později odcestoval do Španělska, kde strávil zbylých 28 let svého života. Pro nadanou žačku zkomponoval přes 500 sonát, což ještě samo o sobě nevysvětluje, proč dodnes jeho díla přitahují hráče na klávesové nástroje. Sonáty Domenica Scarlattiho (sám je vydal pod názvem Essercizi - cvičení) jsou totiž osobité jinak než třeba skladby autorů, kteří se narodili ve stejném roce - J. S. Bacha a G. F. Händela -, jinak než díla Couperinova nebo Rameauova. Scarlatti junior si vynalezl svůj styl, charakteristický binární formou s jedním či dvěma tématy v rámci jedné věty. V rámci této formy se ale s invencí sobě vlastní nechává ovlivnit španělskou hudbou (kytarové rasgueado), používá často pouze jeden technický prvek (skutečně jako u cvičení), neobvyklé křížení rukou, arpeggia, rytmizovaná tremola, ostré harmonické změny a polyfonii chápe spíše jako prostředek k vytvoření kontrastu.

Interpretovat tak pestrou škálu výrazových prostředků v rámci tří, čtyřminutových skladeb není zrovna lehký oříšek. Co je to ale pro cembalistu pocházejícího nejen z muzikantské rodiny, ale navíc ještě zaměřené na takzvanou "starou" hudbu? Pierre Hantai měl to štěstí spolupracovat nejen se svými bratry Marcem a Jéromem, ale také s Gustavem Leonhardtem či Jordi Savallem. Na rozlousknutí scarlattiovského oříšku si počkal a jeho deska, která slibně nese číslovku 1, potvrzuje, že se mu trpělivost vyplatila. Jeho hru je prostě radost poslouchat. Srší energií a odvahou, logicky podtrhuje kontrasty, kterých u Scarlattiho není zrovna málo, kantabilně kreslí pomalé části, nenaznačuje, ale zřetelně vyslovuje, nic si nenechá takříkajíc spadnout pod stůl. Navíc bohatý zvuk malého německého cembala (kopie typu z roku 1720) vás nemůže nenadchnout. Bylo-li zřejmé, že Domenico Scarlatti je všechno jenom ne nudný, v podání Pierra Hantaie to platí dvojnásob.

Vydavatel: Mirare / Classic

Stopáž: 68:10

Body: 5 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.