úterý, 2. září 2003

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur op. 60 "Leningradská"

Napsal(a) 

booklet booklet
Čím víc toho víme o novodobých sovětských dějinách, tím je zřetelnější, že boj proti fašismu není jediným myšlenkovým plánem této skladby. Mohlo by se zdát, že u tak programově jednoznačného díla není mnoho prostoru pro různá pojetí, ale není tomu tak. Hlavně srovnání generace dirigentů, která 2. světovou válku pamatuje a generace mladší, může přinést zajímavé postřehy. Valerij Gergijev není první, kdo přichází z trochu jiným pohledem na Šostakovičovy symfonie - za přelomové tu můžeme pokládat spíše snímky pod taktovkou Mstislava Rostropoviče - ale činí to mimořádně přesvědčivě. Jeho pohled na "Leningradskou" symfonii opravdu přináší něco nového. Nejnápadnějším rysem interpretace je důraz na lyrické pasáže. Symfonie působí jako velkolepá hudební balada, jakýsi nekonečný lyricko-epický příběh. Nepůsobí jen jako oslava hrdinství sovětského lidu - o kterém samozřejmě není pochyb - místy připomíná spíše skladatelovu slavnou Komorní symfonii nebo některé kvartety. Velmi zajímavé je srovnání například s výtečnou nahrávkou Karla Ančerla z roku 1957: ta je totiž mnohem mužnější a heroičtější - Gergijevova je niternější a citovější. Tomu odovídají celkově pomalejší tempa, zejména v závěrečné větě (pomalejší je snad už jen Leonard Bernstein). Pozoruhodně působivé jsou také dlouhé sólové pasáže fléten, fagotů, klarinetů. Ústřední pasáž první věty, znázorňující vojenskou invazi, je provedena s chladnou syrovostí, zatímco v krajních pomalých pasážích jako kdyby se zastavil čas.

Silnou stránkou je naprostá technická dokonalost záznamu: Velmi přirozený zvuk, který ani v nejvypjatějších místech posluchače nezahlcuje, prokreslení všech zvukových a dynamických vrstev v ideálních proporcích. Jen je otázka, jestli zrovna spojení orchestru Mariinského divadla s Rotterdamským byla ideální volba. Výsledkem je skvěle technicky disponovaný ansámbl, který ale nemá osobitou barvu a jeho zvuk je velmi "objektivní". Možná to byl záměr, ale z bookletu se nedozvíme, co vedlo dirigenta k tomu spojit právě tyto dva orchesty. Je také trochu znát, že Gergijev je spíše operní než symfonický dirigent: nebuduje velkou symfonickou architekturu, ale propracovává hlavně psychologické a výrazové odstíny. Symfonie je více zazpívána než vystavěna. O to víc prostoru tu ale je pro "básnického Šostakoviče". V naší době, která si na moc nepotrpí na velká hrdinská gesta - ani když jsou oprávněná - může toto pojetí oslovit mnohem víc.

Jindřich Bálek

Ze spolupráce orchestru Mariinského divadla a Rotterdamského orchestru vzešla nahrávka snad jednoho z nejpopulárnějších děl symfonické literatury a bezesporu také jednoho z nejpůsobivějších. Je poměrně častým jevem, že se v případě nahrávání známých kompozic, nota bene myšlenkově závažných, jako je právě Šostakovičova Symfonie č. 7 op. 60 "Leningradská" , interpreti dostávají do problémů, neboť zvukový snímek nemůže zachytit onu magickou působnost díla, která se klene nad prostorem, kde dílo zaznívá živě. Tvůrci avizované nahrávky vsadili na dokonalé technické dispozice technologie Super Audio CD a také na fenomén živého provedení. Nutno přiznat, že se záměr vcelku podařil. Zvuk orchestru je velmi plastický, zejména zvuk smyčců je nebývale pregnantní, stejně mistrně vyznívají i plochy se sólistickým využitím některých nástrojů. Po nástupu velké gradační plochy vybudované na ostinatním tématu se však objeví určitá rytmická nesouhra a drobné intonační kolize, které jsou však snesitelné, ba spíše dotvářejí kolorit živého provedení. Na druhé straně lze obdivovat precizní souhru ve druhé větě v místě, kde kontrafagot hraje sólo v doprovodu dvou fléten. Nápaditá instrumentace je v tomto díle výrazným formotvorným prvkem, což si dirigent Valerij Gergijev dobře uvědomoval, když orchestr vedl cestami téměř spektrální barevnosti zvukové složky Symfonie s nevšedním citem. Jen jediná skutečnost je hodna politování. Toto dílo bylo v minulosti zneužito ke komunistické propagandě. Jeho idea však daleko překračuje tento i jiné politické systémy. Vždyť je voláním ducha, který se z pout tyranie (lhostejno, jakého politického zabarvení) vypíná k širokým obzorům svobody. Bohužel však tvůrci grafické podoby tohoto CD nepřekročili stín nuceného významového sepětí s komunistickým režimem a dali této jinak dobré nahrávce "kabát" jakoby vytažený ze skříně generálního tajemníka ozdobený patřičnými proprietami - pěticípou hvězdou, srpem a kladivem a snímky z válečných polí. Naštěstí je hudba tak mocná, že se povznese i nad vlastní obal.

Lukáš Petřvalský

Neobvyklá skutečnost, že Šostakovičovu "Leningradskou " symfonii hrají na předloňském živém snímku společně dva orchestry, dvě dirigentem Valerijem Gergijevem paralelně vedená tělesa, ruské a nizozemské, není bohužel v doprovodných materiálech nijak blíže reflektována. Otázka, za jakých okolností se Rotterdamská filharmonie spojila ve svém působišti s Gergijevovým slavným petrohradským orchestrem a proč byla takto hrána a na desky pořízena právě tato symfonie, zůstává nezodpovězena. Vrhá to na titul stejně zbytečný stín, jako nepodařený obal s příliš mnoha různými typy písma a s příliš naaranžovaným dirigentovým postojem. Stín zbytečný proto, že snímek je osobitý, zvukově zajímavý, hudebně vynikající. Zajímavá je i úvaha v doprovodném textu o tom, zda skutečně byla symfonie (zvláště její proslulé téma v první větě) bezprostřední reakcí na německou invazi do Sovětského svazu, nebo zda náhodou neměla už starší původ a zda proto nebyla dokonce zamýšlena spíše jako reakce na stalinský teror. Zajímavé je i připomenutí toho, že nadšení ze skladby nebylo na Západě po válce trvalé, že totiž hudební obsah prý plně neospravedlňoval její ustrojení a délku. Ať tak, či jinak, v Gergijevově polarizovaném emocionálním cítění je to nicméně skladba plně rehabilitovaná, propagandisticky nezatížená. Tak, jak zde ve vší rozkročené univerzální nepopisné naléhavosti zní, by právě mohla podpořit teorii o širším než jen protihitlerovském výkladu svého náboje. Ve stoprocentním ponoru je gradováno opakování slavného pochodového tématu v první větě. Celá partitura má i potom ovšem zdůrazněn vážný podtext, ne pouze zdrcující, ale především zamyšlený a přemýšlivý. Je posluchačským potěšením sledovat hned v první, výrazově nejkomplikovanější větě až magicky dosahované proměny nálad od něžného mírného úvodu přes dlouho nevinně vyznívající bubínkové ostinato po vyhrocenou nebezpečnost a agresivitu; je strhujícím zážitkem sledovat accelerando a stupňování symfonického zvuku do akordů katastrofy i následné zoufalé, naléhavé a nakonec obžalovávající výrazové intenzity; je otřesné, jak se daří vyjádřit pocity z promarněných životů odplouvajících do nenávratna a posléze už i zasněnou vzpomínku. Obě střední věty odpovídají poté v převažujícím dojmu smutku, kontemplaci. Ovšemže je zde ale nakonec ve finále přítomen úžasně stupňovaný pozitivní patos samotného závěru, Gergijevově strhující a eruptivní muzikalitě svou posedlostí plně odpovídající, nesklouzávající však do prázdnoty. Orchestry mu hrají po celou hodinu a čtvrt přesně, spojuje se tu perfekce s citovým vkladem, ruská autentičnost se západním objektivismem, vystupují vášnivé smyčce i bohatě procítěná dechová sóla. Milovníci kreací tohoto pozoruhodného umělce nepřijdou zkrátka. Je tu jasně cítit jeho charisma, respekt, kterému se těší, i angažovanost a energie, kterou vkládá do rozhýbání velkého aparátu. Výsledkem je moderní, přitom nijak odosobněné zprostředkování světa Šostakovičovy hudby. I rozšířené zvukové možnosti, které podle reklamy skrývá systém SACD, jako by si obecně ze samého principu věci říkaly o takový jedinečný přístup, jako by samy zdůvodňovaly volbu Gergijeva jako hlavního hybatele této interpretace.

Petr Veber

Vydavatel: Philips / Universal Music

Stopáž: 78:50

Nahráli: Kirov Orchestra - St. Petersburg, Rotterdam Philharmonic Orchestra, Valerij Gergijev

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.