Cincinnati Symphony Orchestra, Paavo Järvi – dirigent . Produkce: Robert Woods, Eric Dudley. Text: A. Nahráno: 27. – 28. dubna 2008, Music Hall, Cincinnati, Ohio. Vydáno: 2009. TT: 67:35. DSD. 1 CD TELARC 80702 (distribuce Classic).
V pořadí patnácté CD Paava Järviho a Cincinnati Symphony Orchestra u společnosti Telarc přináší Šostakovičovu 10. symfonii a Ouverturu č. 2 Velja Tormise. Šostakovičovo monumentální dílo předvedl orchestr před lety nejprve v Carnegie Hall a pak na svém turné po Evropě. Má jej tedy dokonale zvládnuté.
Vytvoření Desáté symfonie předcházela významná dějinná událost – smrt J. V. Stalina. První náčrtky k dílu podle všeho vznikaly ještě v době stalinského teroru, který Šostakovič na vlastní kůži zakusil. Stalinova smrt osvobodila jeho tvorbu směrem k osobní výpovědi a dílo bylo dokončeno během několika měsíců. Symfonii poprvé uvedla Leningradská filharmonie 17. prosince 1953 pod taktovkou Jevgenije Mravinského. O jak přelomovou skladbu se jednalo, dokládá březnový sjezd moskevské pobočky Svazu skladatelů, která svolala speciální třídenní konferenci jen kvůli Desáté symfonii. Zdálo se, že doba socialistického realismu v umění je u konce.
První, nejdelší věta Moderato volně užívá sonátovou formu. Z tichého ústředního tématu vyrůstá na velké časové ploše k vrcholu, aby se v poslední třetině vrátila tam, odkud vyšla. Toto téma, inspirované Puškinovými monology, se objeví ještě ve třetí a čtvrté větě. Druhá, nejkratší věta – rychlé, divoké Allegro – je typická výraznými synkopickými rytmy (podle Šostakovičova svědectví hudební obraz Stalina). Možná právě proto věta trvá pouhé čtyři minuty. Třetí – Allegretto – pracuje se dvěma hudebními kódy – DSCH reprezentujícím Šotakovičovy iniciály (ty použil i v jiných skladbách) a tématem Elmíry (Elmíra Nazirovová byla v té době Šostakovičovou studentkou), poslední – Andante – přejde v závěru do rychlého finále, inspirovaného gruzínským gopakem.
Paavo Järvi pojal tempa pomaleji, než je obvyklé. Tím dodal vyznění díla větší hloubku a soustředění. Nechybí překrásná legata, sóla jednotlivých nástrojů i nástrojových skupin jsou vyrovnaná, zpěvně vedená. Dirigent na ploše pětadvaceti minut postupně odkrývá jednotlivé vrstvy první věty, jemně vede kontrapunkt každého z hlasů. Klid plný vnitřního napětí. Stejným způsobem jsou vedeny klidné pasáže třetí a čtvrté věty. Ve druhé rychlé a v rychlých tématech třetí a čtvrté části se orchestr rozjede do briskních temp, perfektně sehraných.
Celé dílo je perfektně vystavěno a je znát, že ho má orchestr i dirigent dobře zažité. Každá nota sedí, motivy spolu komunikují a výstavba jednotlivých vět, potažmo celé symfonie je od detailu až po celek dokonalá. Velmi decentní, soustředěné, kultivované a hluboké pochopení a provedení Šostakovičova přelomového díla! Paavo Järvi už dávno dokázal, a touto nahrávkou jen potvrdil, že jablko nepadá daleko od stromu a že čestně kráčí ve šlépějích svého slavného otce. Podobně jako on propaguje hudbu svých krajanů a stejně jako on je hudebně nadán.
Ne náhodou je k Šostakovičově 10. symfonii přiřazena o něco mladší Ouverture č. 2 (1959) estonského skladatele Velja Tormise (1930). I ona je odrazem stalinské doby. Poprvé zazněla v Talinu roku 1959 pod taktovkou Romana Matsova. Přestože byl Tormis na moskevské konzervatoři žákem Vissariona Šebalina, neušel Šostakovičovu vlivu, což je právě v tomto kuse znát. Ještě jako student zažil provedení právě Desáté symfonie a se svým vzorem se setkal o několik desetiletí pozdějí prostřednictvím této nahrávky. Ouvertura č. 2 byla vlastně jeho školní skladbou, předloženou ke státní zkoušce. Na diplomu se pod ni jako člen komise podepsal i Šostakovič. Podobně jako on, vyjadřuje i Veljo Tormis prostřednictvím své hudby své osobní postoje, společenskou angažovanost a další mimohudební významy. Skladba má dvě výrazná témata: první velmi briskní, rytmické, druhé pomalejší, lyrické. Nicméně v závěru se vrací k prvnímu. Kompozice je jednou z mála orchestrálních děl Velja Tormise, neboť se v posledních třiceti letech soustředil především na vokální tvorbu inspirovanou estonským jazykem a folklórem z předkřesťanských dob. Je dobře, že ji Paavo Järvi zařadil na toto CD, nejen kvůli době vzniku, ale především kvůli podobnému hudebnímu výrazivu. Já osobně bych ji ale dala na začátek nahrávky před Šostakoviče.
Body: 4 z 6
