čtvrtek, 21. březen 2019

Jakub Hrůša přichází s novým projektem, s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořáka a Brahmse

Napsal(a) 

 , foto FB Bamberger Symphoniker foto: FB Bamberger Symphoniker

Dlouhá léta čekám na nahrávku, nebo hned celý cyklus nahrávek, které by dramaturgicky kombinovaly Brahmsovy, Čajkovského a alespoň vrcholné Dvořákovy symfonie. Konečně jsem se dočkal. Překvapivě díky českému dirigentovi Jakubu Hrůšovi, bavorskému orchestru Bamberských symfoniků a menšímu, o to však agilnějšímu švýcarskému hudebnímu vydavatelství Tudor.

Čtyřdílný nahrávací projekt Brahmsových a posledních čtyř Dvořákových symfonií bude realizován v souladu s dramaturgickým plánem německého orchestru, který se ani v 21. století nepřestává hlásit ke svým kořenům z doby před rokem 1945 v Praze a v německy mluvících městech českých zemí. Marketingově byl projekt zahájen snímky posledních symfonií obou autorů a budou-li následovat dvojice geneticky spřízněných symfonií Brahmsových a Dvořákových č. 2/6 a 3/7, máme se nač těšit. Firma Tudor, která se ve svém katalogu pyšní kompletní nahrávkou Martinů klavírní tvorby (Pavel Kašpar), vydařenými snímky Dvořákovy komorní tvorby (HARMONIE 2/2017) nebo naposledy Hrůšovy Mé vlasti z Bambergu (HARMONIE 1/2017), věnuje projektu velkou péči. Ať již jeho grafickým zpracováním, rozsáhlým bookletem s rozhovorem s bamberským šéfem Hrůšou, nebo vícekanálovým zvukovým formátem SACD, pod nímž jsou podepsáni i zvukoví mistři Bavorského rozhlasu v Mnichově.

Zatímco Hrůšova dvořákovská diskografie u vydavatelství Pentatone (HARMONIE 6/2016) a Supraphon se v posledních letech rozrůstala systematicky, na dirigentovy nahrávky Brahmse museli jeho příznivci čekat až do jeho nástupu do čela bamberského orchestru. Hrůšova nahrávka Brahmsovy Symfonie e moll je překvapivá, rozhodně ve srovnání s dirigentovými vrstevníky i současnými interpretačními trendy. Hrůšův Brahms je introvertní, až introspektivní, v prvních dvou větách silně lyrický, v tempech přemýšlivě rozvážný, ve středních hlasech detailní, zvukově transparentní i v nízké dynamice, k níž se Hrůša rád vrací. Tempa jednotlivých vět ovšem postrádají žádaný kontrast, a přestože se finále v polovině náhle tempově zlomí a graduje k působivému závěru, vyznívá snímek dlouho těžkopádně, místy rozvlekle, a to i při opakovaném poslechu. V posledních letech v Německu vznikly zajímavější a kontrastnější nahrávky Brahmsových symfonií, pod nimiž jsou podepsáni Thomas Hengelbrock (Sony Classical), Mariss Jansons (BR Classic) nebo Paavo Järvi (RCA). Hrůšova první (!) brahmsovská kreace v nahrávacím studiu je ovšem solidní a v nejlepším slova smyslu konzervativní poklonou klasikovi vídeňského pozdního romantismu a staré dobré německé interpretační tradici – jako byste usedli do starého BMW a byli zaskočeni jeho kvalitami.

Leccos z charakteristik Brahmsovy symfonie platí i pro snímek Novosvětské, která se již rozvážnými tempy vymyká Hrůšovým starším dvořákovským snímkům s Pražskou (komorní) filharmonií pro firmu Supraphon, jimž byla v tempech vytýkána jistá mladická zbrklost. S Českou filharmonií by si Hrůša stěží mohl podobný snímek dovolit, třeba už jen v prosazení repetice v I. větě, kterou filharmonické kreace tradičně velkoryse ignorují, včetně posledního snímku Jiřího Bělohlávka (Decca 478 6757). Široce stupňovaná dynamika a práce s detailem jsou účinnými Hrůšovými nástroji i v Novosvětské. Vlastně bych Hrůšovu nahrávku Novosvětské obdivoval, kdyby… Kdyby tentýž orchestr s výborně disponovanou skupinou dřevěných dechových nástrojů a nádhernými lesními rohy v roce 2013 nepořídil pro tutéž švýcarskou firmu studiovou nahrávku s Hrůšovým vrstevníkem Robinem Ticciatim, který byl několik let hostujícím dirigentem symfoniků z Bamberku (Tudor 7194). Ticciatiho Novosvětská je skvost, o němž se u nás k naší škodě nemluvilo. Už jen srovnání Ticciatiho agogicky živého Larga s Hrůšovým klenutým legatem v téže větě vyznívá spíše v Ticciatiho než Hrůšův prospěch.

S dlouhými legatovými plochami jsem měl problém i v pomalé větě Brahmsovy symfonie: dýchají sice atmosférou fin du siècle, nevím, jak by ovšem na nekonečné oblouky wagnerovského legata reagoval Felix Weingartner či samotný Brahms, který rozhodně upřednostňoval stručnější frázování. Přes uvedené výhrady je první díl Hrůšova nového bamberského projektu posluchačským zážitkem a lze se jen těšit na jeho brzké pokračování. Už nyní se zařadil k pozoruhodným dvořákovským snímkům Bamberských symfoniků s dirigenty Keilberthem, Lehmannem, Dorátim nebo Turnovským.

Bamberger Symphoniker, Jakub Hrůša – dirigent. Text: N, A, F. Nahráno: 3. – 5. 5. (studio) & 28. – 30. 10. 2017 (live) Konzerthalle Bamberg, Joseph-Keilberth-Saal. Vydáno: 2018. TT: 41:32, 45:01. 2 SACD Tudor 1744.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.