David Russell – kytara. Text: A, N, F. Nahráno: 2012. Vydáno: 2012. TT: 70:00. DDD. Telarc B006UFHBZ6.
Nositel americké GRAMMY z roku 2005 za CD Aire Latino kytarista David Russell je osobnost známá nejen mezi kytaristy, ale i mezi odbornou a laickou hudební veřejností a nesporně patří k nejvýznamnějším interpretům svého oboru současnosti. Za svoji uměleckou činnost obdržel řadu uznání a cen. Vedle prvních cen ze soutěží, jako jsou například soutěže se jmény A. Segovii, J. Ramíreze a nejprestižnější španělská soutěž F. Tárregy ve městě Benicasim, získal i ocenění Fellow of The Royal Academy of Music v Londýně a řadu dalších. Město Es Migjorn na španělské Menorce, kde tento skotský kytarista vyrůstal, po něm v roce 2003 nazvalo ulici „Avinguda David Russell“. V roce 1995 David Russell uzavřel exkluzivní nahrávací smlouvu se společností Telarc International, pro kterou dosud nahrál 14 CD včetně svého dosud posledního CD Grandeur of the Baroque/Velikáni baroka z února 2012. Mezi CD pro společnost Telarc figurují i další dvě CD s transkripcemi barokních cembalových nebo loutnových skladeb pro kytaru: CD David Russel plays Bach z roku 2003 a CD Air on G String (skladby J. S. Bacha, S. L. Weisse, J. de Saint-Luc a F. Couperina) z roku 2008. Úvodní skladbou CD Grandeur of the Baroque je Bachova po formální stránce ne zcela typická Toccata z Partity č. VI, BWV 830 pro klávesy s rozsáhlou fugou uvnitř skladby tvořící většinu jejího obsahu. Transkripce Toccaty pro kytaru provedená německým kytaristou Hubertem Käppelem zní v Russelově podání velmi přirozeně. Vhodně zvolená zvuková jasná barva tónu vzniklá z kombinace zvukových kvalit nástroje, použitých strun a tvorby tónu interpretem navozuje pocit, že je hrána na některý z barokních klávesových nástrojů, a nikoliv na kytaru. Russel zde stejně jako i ve třech po Toccatě následujících Bachových Sinfoniích č. 2 BWV 778, č. 11 BWV 797 a č. 5 BWV 791 výborně vystihl barokní artikulaci, frázování a tektoniku hlasů charakteristickou pro barokní klávesové nástroje. V podobném duchu zní i opět původně klávesová šestidílná Händelova Suita č. VII, HWV 432 (Ouverture, Andante, Allegro, Sarabande, Gigue, Passacaille) v interpretově transkripci, jež se zdá být díky své artikulaci, tónové a stylové čistotě provedení takřka dokonalá. Suita č. VII, HWV 432 byla Russelem nahrána již v roce 1989 na CD pro společnost GHA na CD č. 126.006 spolu s dalšími barokními původně cembalovými skladbami – se Suitou BWV 1034 J. S. Bacha a čtyřmi sonátami Domenica Scarlattiho. Pokud však si obě tyto Russelovy nahrávky srovnáme, zdá se být starší nahrávka o něco více přesvědčivě vystihující barokní lehkost a tektoniku skladby. Zajímavé je i srovnání časů jednotlivých vět, které se až na Gigue (kde rozdíl činí pouhé 3 sekundy) někdy podstatně liší, přičemž jednotlivé věty jsou v současné nahrávce hrány rychleji. Snad i proto se zdá být starší nahrávka hrána s větším nadhledem a tempově vyrovnaněji.
Následující čtyři skladby La Convalescente , La Sophie , L’Epineuse a La Pantomime od Francoise Couperina zní opět lehce až hravě a s nadhledem plně vystihujícím zábavný charakter těchto skladeb. Výjimku pouze tvoří úvodní melancholicky znějící skladba La Convalescente ve formě Allemande, jež dle Couperinovy předmluvy v úvodu textu k prvnímu vydání této skladby měla být jeho poslední publikovanou skladbou, a to vzhledem k tomu, že při jejím komponování měl již závažné zdravotní problémy. V kontrastu k tomu Couperinova čtvrtá skladba La Pantomime byla inspirovaná italskou komedií dell’ arte, v níž se obvykle objevovala postava klauna hrajícího na kytaru. Poněkud odlišně od předchozích skladeb CD působí Suita č. XIV (Allemande, Courante, Angloise, Sarabande, Minuet, Passacaglia) od nejvýznamnějšího německého barokního loutnisty Sylvia Leopolda Weisse. Tato skladba je na CD jedinou původně loutnovou skladbou a díky tomu má i jiný charakter než předchozí skladby, které původně byly zkomponované pro klávesové nástroje, v jejichž interpretaci David Russel vyniká a velice dobře vystihuje jejich specifikaci. Zejména úvodní části suity – Allemande a Courante poněkud postrádají taneční výraznější artikulaci a lehkost. Posluchačům obeznámeným se zvukem loutny se může zdát velkolepé dynamické a barevně hutné provedení zvuku a frázování vzdálené jemně znějící loutně a způsobu interpretace typicky loutnových skladeb. Na tomto dojmu by se mohla podílet i technická realizace a úprava zvuku nahrávky u této skladby, jež se při pozorném poslechu ve srovnání s ostatními skladbami zdá být zvukobarevně trochu odlišná. V Angloise se opět ozývá pro Russelovu hru běžně typická energická a zvukově otevřená tanečnost, zaujme i provedení ornamentace v Sarabandě . Známější a někdy samostatně uváděná závěrečná Passacaglia zní v některých variacích rytmicky, tempově a tónově méně vyrovnaně, než to bývá u Russelovy interpretace obvyklé. Vcelku se jedná o pozoruhodné CD nahrané jednou z nejvýznamnějších interpretačních osobností svého nástroje.
Body: 4 z 6
