středa, 11. únor 2009

David F. Oistrach - Porträt - 4 CD-Set

Napsal(a) 

David F. Oistrach - Porträt - 4 CD-Set David F. Oistrach - Porträt - 4 CD-Set

Beethoven: Koncert D dur op. 61, Houslová sonáta op. 47 „Kreutzerova“. Brahms: Koncert D dur op. 35. Dvořák: Koncert a moll op. 53. Franck: Houslová sonáta A dur. Lalo: Symphonie espagnole op. 21. Čajkovskij: Koncert D dur op. 35. Glazunov: Koncert a moll op. 82

David Oistrach – housle, Stockholm Festival Orchestra (Beethoven), Staatskapelle Dresden (Brahms, Čajkovskij), USSR Symphony Orchestra (Dvořák, Glazunov), Philharmonia Orchestra (Lalo), klavír: Lev Oborin (Beethoven), Vladimir Jampolskij (Franck), dirigenti: Sixteen Ehrling (Beethoven), Franz Konwitschny (Brahms, Čajkovskij)), Kiril Kondrašin (Dvořák, Glazunov), Jean Martinon (Lalo). Text: N, A. Nahráno: 1949 – Dvořák, 1950 – Glazunov, 1953 – Beethoven, sonáta, 1954 – Beethoven, koncert, Brahms, Franck, Čajkovskij, Lalo. Vydáno: kompilace 2008. TT: 76:50, 71:15, 64:08, 56:29. ADD. 4 CD Membran Music 231645 (distribuce Bohemian Music Service).

David Fjodorovič Oistrach: Portrét – takový je název kompletu čtyř CD, které k připomínce letošního stého výročí narození fenomenálního ruského houslisty vydala společnost Membran Music. Pokaždé, když se mi do rukou dostává hudba interpretovaná byť vynikajícím umělcem, nicméně před desítkami let a zejména pak zachycená prostředky tehdejší nahrávací techniky, pociťuji na jedné straně úctu a potěšení z možnosti takového alespoň zprostředkovaného setkání s někým, kdo se výjimečným způsobem zapsal do hudebních dějin, na straně druhé je zde však zároveň i určitá nejistota z účinku takové nahrávky. Nejde jen o to, že interpretační umění je živé a stále se vyvíjející, což vnímání hudby v dané době značně ovlivňuje, ale jde rovněž o styl a kvalitu samotného zvukového záznamu, který dobovým konvencím a možnostem podléhá ještě daleko výrazněji. Ve své podstatě jde sice jistě o vnější aspekt, nicméně u dnešního posluchače, zmlsaného dokonalostí zvukové techniky může sehrát nezanedbatelnou roli. O to větší nároky pak na něj při poslechu klade.

V případě Davida Oistracha jsou veškeré pochybnosti spojené s výše uvedeným rozptýleny velmi záhy. Je jedním z těch nemnohých, jejichž hudba překonává lehce veškeré možné časové i stylové bariéry a její vnitřní náboj jí propůjčuje sílu a jiskru nadčasovosti. Jestliže Oistrachův současník Yehudi Menuhin jednou prohlásil, že „nejen jeho oktávy jsou čisté a opravdové, celá jeho osobnost je čistá a opravdová“, pak to, myslím, o Oistrachově interpretačním stylu vypovídá velmi výmluvně. Ostatně, jeho životní pouť nebyla nikdy poutí hvězdy, jíž mimořádný talent automaticky zaručil snadnou cestu k vysněným hudebním metám. Krutý sovětský režim se promítal i do umělecké sféry a Oistrach se s ním od počátku své kariéry musel vyrovnávat prakticky nepřetržitě. Na druhé straně zde byla i jeho bezprostřed-ní bolestná zkušenost z druhé světové války, kdy hrál mimo jiné na koncertě v obléhaném Leningradě. I tyto momenty v Oistrachově životě zanechaly jistě nesmazatelnou stopu a i přes veškerá příkoří, jež mu do jeho života přinášel totalitní režim, zůstal Oistrach své rodné zemi vždy věrný.

Jak dalece se životní události promítly do jeho interpretačního umění, o tom lze samozřejmě jen spekulovat. Každopádně čtyři CD s nahrávkami z rozmezí let 1949 – 1954 jsou dokladem úžasného výrazu a hloubky, aniž by to bylo míněno jakkoli pateticky. Rozepisovat se o jednotlivých aspektech Oistrachova svébytného brilantního stylu by bylo zbytečné, jeho kvality jsou dostatečně známy a bylo o nich napsáno a řečeno již mnohé. Přesto bych ráda vyzdvihla alespoň některé pro mne zvláště zajímavé momenty výše zmíněných CD. Především jsou to houslové koncerty Beethovena, Brahmse, Čajkovského a Glazunova, ale famózní jsou rovněž ukázky Oistrachovy komorní hry, ať jde o Beethovenovu náročnou Kreutzerovu sonátu , kterou nahrál spolu s pianistou Lvem Oborinem , nebo Franckovu Sonátu pro housle a klavír A dur , v níž mu byl partnerem Vladimir Jampolskij . Oistrach je jednoduše fascinující interpretační osobností, která nepřestává inspirovat a promlouvat ke svým posluchačům ani po více než půl století.

Svatava Šenková

Komplet čtyř CD skvěle dokumentuje podstatnou část velkých houslových děl 19. století, obsažených v širokém repertoáru Davida Oistracha . Editoři Membran Music znalecky vybrali nahrávky z období padesátých let, kdy hvězda Oistrachova překvapivě a oslnivě zazářila na světovém hudebním nebi. Uvedená léta představila mezinárodnímu publiku celou generaci dosud neznámých a výjimečných sovětských muzikantů.

Většina interpretů ze SSSR byla až do konce 2. světové války zvukotěsně uzavřena v hradbách bolševické říše a až na výjimky přísně vybraných účastníků propagandisticky vděčných mezinárodních soutěží nebylo možné za sovětskou hranicí tyto umělce poznat a posoudit. Teprve poválečný statut vítěze a diplomatické cíle SSSR umožnily i Oistrachovi dávno oprávněnou světovou kariéru, která ač dále poplatná všem nevolnickým pravidlům totalitního státu, mohla být i mimo něj umělecky neomezenou a úspěšnou.

Soubor obsahuje neotřele zpracovanou knižní vložku o šesti tematických kapitolách v němčině a angličtině: Chléb a housle, Slzy a triumf, Válka a chlad, Světová sláva, Osobní záliby, Učitel a žáci . Zajímavé pro nás je, že v poslední kapitole z mnoha významných žáků jsou uvedeni jen Kremer, Kogan, Spivakov a Hudeček. Kapitoly s přístupně podanými fakty jsou proloženy dokreslujícími detaily a citáty. Škoda, že editoři nevěnovali jednu kapitolu spoluhráčům nahrávek, byly to významné hudební osobnosti – bylo by to nejen logické, ale též velmi poučné. Grafická úprava souboru je klasicky noblesní a příkladná, celé provedení kompletu je uživatelsky velmi praktické.

Psát recenzi na umění Davida Oistracha mi přijde složitější než psaní recenze na červánky nad jezerem nebo na polibek milované. Toto lze popsat pouze básnickou metaforou – či čistě fyzikálně chemickým popisem jevu. Měření a vážení hudebního výkonu a díla vyjde vždycky o to subjektivněji, oč více se snažíme o uchopení objektivity. Protože možná měřítka jsou abstraktní a emocionální, stejně jako hudba a láska, a ani v Paříži pro ně nevytvořili závazný standard metru. Poslechem několika nahrávek během tréninku na rotopedu jsem tak došel k převratnému hudebněvědeckému metodickému objevu: Beethovenova Kreutzerova sonáta měří 11,36 km, Lalova Španělská symfonie 17,2 km a Brahmsův Houslový koncert 13,41 km při průměrné rychlosti 27,1 km/hod. Zajímavé je, že například rozdíl v podání Oistracha a Sterna v Brahmsově koncertu činí pak 216 m ve prospěch Sterna. Tímto způsobem i náročný hudební kritik zakusí výdej kalorií srovnatelný s interpretem...

Oistrachův typický a nezaměnitelný projev má kořeny v kdysi proslulé oděské houslové škole geniálního pedagoga Stoljarského. Tato škola byla výrazně poznamenána českými houslisty – pedagogy, a značně se lišila od tehdejší školy petrohradské a moskevské především důrazem na emocionální obsah zvuku a fráze, kterému hru i techniku podřizovala. Tyto prvky obsahuje všechno, co činí Oistrachovu hru jedinečnou. Výměna poloh a způsob návaznosti tónů především v melodické frázi se řídí estetickou představou, a ne technickou úvahou. Jeden tón zpěvně vplývá v tón druhý jakýmsi „glissandandem“. U mnoha houslistů konce 19. a začátku 20. století se glissando ve výměnách poloh často a natolik nadužívalo, až jej další interpreti odmítli zcela, a jednotlivé tóny tvořili (a mnozí dosud tvoří) v téměř klarinetové podobě. Je to ovšem především otázka míry a vkusu, a v tomto byl Oistrach výjimečně citlivým. Dalším typickým prvkem Oistrachovy hry, zřetelným ve všech snímcích, je pak modelace každého tónu neobyčejně vycizelovanou a jemnou technikou pravé ruky. Oistrach patří mezi ty, kteří dali houslím nadčasovou zpěvnost a plastičnost zvuku. Osobitá barva jeho sytě znějících hlubokých tónů na G struně, takzvaný „basók“, byla některými houslisty položertem, ale výstižně nazývána „oistrachoso“. Tempa Oistrach nikde nevolí jen pro technickou brilanci, a i virtuózní pasáže modeluje v agogické melodičnosti, podřízené celkové představě díla.

Kompletní nahrávka Beethovenových houslových sonát v provedení Oistracha a Oborina je pro mne geniální a nejdokonalejší nahrávkou v jednolitosti uchopení a pochopení tohoto díla vůbec. Do kompletu z ní editoři vybrali Kreutzerovu sonátu. Klavírista Lev Oborin (1907) byl interpretem Oistrachova formátu a stejného hudebního názoru, což dokazuje snímek zahraný jakoby jednou či stejnou osobou.

Je třeba zdůraznit, že Oistrach a další ruští hudebníci zásadně nahrávali bez „lepení“, a to i v době, kdy to již technicky šlo. Natáčela se minimálně jedna věta vcelku, třeba i několikrát, a pak se vybrala nejvhodnější. Zásadně se nestříhalo. I proto se asi zachoval duch bezprostřednosti. V době digitálně strojové dokonalosti toto působí svěže a přirozeně, pravdivěji, a interpreti se proto k tomuto způsobu opět vracejí pod logem „live“.

Dle mého soudu měl z velkých současníků k Oistrachovu pojetí hry nejblíže Isaac Stern. Porovnám-li například jejich nahrávky koncertů Beethovena a Brahmse, tak v mnohém se vyjadřují podobně. Oistrachův mužný projev je však vždy protknut laskavostí, radostí, moudrostí, sluncem. Ve Sternově interpretaci slyším spíše vítěznou heroičnost až útočnost, je dravější a nesmlouvavější, je tam i zaburácení. Oistrachův Brahms je výrazně poznamenán jedinečným uchopením orchestrální partitury Franzem Konwitschnym – málokdo z dirigentů dovedl skloubit svou znalost a představu díla s představou sólisty jako on. Totéž platí o provedení Čajkovského D dur – mimochodem, tato a další Oistrachovy nahrávky tohoto koncertu se staly jakýmsi nepsaným kánonem, manuálem a měřítkem pro další sólisty včetně uchazečů o ceny mezinárodní Čajkovského houslové soutěže. Tento koncert hráli a natočili všichni významní ruští i neruští houslisté, ale od Oistracha zní nejen v mých uších nejpravdivěji a nejruštěji.

Státní symfonický orchestr SSSR byl od roku 1936 hlavním oficiálním sovětským symfonickým tělesem, se kterým hostovala a nahrávala většina sovětských talentovaných interpretů a dirigentů. Kirill Kondrašin (1914), v té době více operní než symfonický dirigent, zde s Oistrachem natočil Dvořákův i Glazunovův koncert. Glazunov je krásný pozdně romantický koncert v silně ruském duchu, s výrazně sentimentálními a virtuózními prvky. Kromě ruských houslistů však nenašel ve světě mnoho nadšených interpretů. V Oistrachově nasvícení však září jako bohatý šperk z carské pokladnice a těžko toto provedení někdo překoná. Dvořák je u Oistracha možná místy slovanštější, než bývá ve světě zvykem, ale v dokonalém provedení Mistra a s krásou tónu, stavbou kantilény jej vnímám jako jakýsi předobraz interpretace Josefa Suka, jehož Dvořák je snad i z genetických důvodů prostě ze všech nejdvořákovatější.

César Franck, romantický žák Rejchův a významný varhaník své doby, celým svým dílem potvrzuje rčení, že málo je někdy nejvíc. Jeho jediná skladba pro housle, Sonáta A dur , je jednou z nejvýznamnějších a nejsilnějších hudebních výpovědí pro tento nástroj. Dramatickou a vášnivou pochmurnost díla však Oistrach zbytečně a lacině neumocňuje, a tam, kde jiní nacházejí spíše zuřivost či bolest, objevuje dychtivost a touhu. Vladimír Jampolskij , syn významného moskevského houslového pedagoga Abrama Jampolského, staršího přítele a kolegy Davida Oistracha na Moskevské konzervatoři, byl velkým a nadějným talentem. Spolu s Oistrachem natočili kromě jiného i Franckovu Sonátu .

Španělská symfonie Eduarda Lalo je monumentální kompozice, vymykající se pojetím i velikostí tradičnímu houslovému koncertu nejen své doby. Ač napsaná v Francii, je bezesporu nejzávažnějším dílem pro housle a orchestr v oblasti čistě španělského hudebního jazyka. Nahrávka s Philharmonia Orchestra pod vedením Jeana Martinona opět nese všechny typické znaky Oistrachova způsobu interpretace. Při zachování a dokonalém pochopení podstaty španělského hudebního temperamentu je jednoznačně a zřetelně slyšet hlas Oistrachovy duše. Porovnám-li opět s nahrávkou Isaaca Sterna, tak rozdíl lze znovu definovat podobně jako v případě interpretace Brahmsova koncertu. Je pouze věcí osobního založení a představy posluchače, který duch mu bude bližší.

Editorům lze jen poděkovat za tento portrét velkého a nenapodobitelného Oistrachova umění. Přejme si, aby podobně zdokumentovali i jeho pozdější období. Tam se nacházejí další, Mistrem jedinečně vybroušené drahokamy – od Šostakoviče, Prokofjeva, Bartóka ... těšme se.

Pravoslav Kohout

Když v roce 1974 zemřel v Amsterdamu při realizaci brahmsovského cyklu v Concertgebouw David Oistrach , byla to nejhorší zpráva roku a pro světovou hudební kulturu ztráta srovnatelná například s odchodem Marii Callas o tři roky později. V houslové historii patří k největším osobnostem a jednou z mála výhod našeho čtyřicetiletého vazalství k Sovětskému svazu bylo i to, že David Oistrach byl poměrně častým hostem festivalu Pražské jaro. Rozjezd jeho světové slávy na konci 40. a počátku 50. let pamatuje už málokdo. Naštěstí se dochovaly technicky celkem přijatelné nahrávky, které dokumentují jeho uměleckou genialitu. K výročí jeho narození (30. 9. 1908) vydala německá firma Membran Music v sérii svých dokumentárních alb mimořádný titul: na čtyřech CD máme možnost slyšet Oistracha-čtyřicátníka na vrcholu sil, neuvěřitelně vitálního a plného vnitřního nadšení (je to ještě období, kdy hrál na housle Conte di Fontana z roku 1702 od Antonia Stradivariho; další stradivárky pak měl v 60. letech). Atraktivnost titulu zvyšuje zaměření na pouhé pětileté období, kdy Oistrach přímo chrlil jednu skvělou nahrávku za druhou, a kompaktní kontrastnost dramaturgie: koncerty i dvě jeho oblíbené sonáty, hudba různých tvůrčích poetik (Brahms – Lalo, Dvořák – Glazunov). Zajímavý je výběr partnerů – s Oborinem hrál Beethovena nejčastěji, vzácným dokumentem je záznam Franckovy sonáty s Jampolským , protože je jednak málo známý, jednak s ním natáčel mnohem méně. V podstatě všechny nahrávky jsou dosud referenční, přestože se tato hudba dnes hraje poně-kud jinak (je otázkou, zda je to vždy posun k lepšímu). Beethovena a Brahmse dnes houslisté často hrávají spíše lyricky bez nějakého zdůrazněného dramatismu. Oistrach je nejen fantastický virtuos, ale dokáže prezentovat vnitřní pnutí, imanentní hudební pohyb. Dokáže i v mikrokosmu jediné fráze najít desítky zajímavých detailů. To vše vždy dokonale provedeno bez jediného zaváhání, jediné nečistoty. Podobně dokonalý byl například Jasha Heifetz, nicméně Oistrachovy kreace mají více srdce, vřelosti. Podobně nadčasové jsou nahrávky těchto děl od Henryka Szerynga, který má shodou okolností výročí ve stejném roce (1918 – 1988). Zajímavá je jeho nahrávka Dvořáka. Kromě dokonalosti, nad kterou se tají dech, zde nezapřel v tónu a frázování slovanskou spřízněnost. Společně s nahrávkou Josefa Suka a Karla Ančerla ji řadím k nejlepším.

Existuje více než sto dostupných nahrávek Čajkovského koncertu. Silné jsou nahrávky amerických houslistů (Stern, Perlman, Shaham); existují nahrávky koncepčně výstřední (Kennedy, Mutter), technicky omračující (Heifetz, Menuhin, Ferras, Ricci), „běžné“ (Chung, Chang, Dumay, Gitlis, Hudeček, Midori, Mullova, Sitkovetsky, Zimmermann ad.), „archivní“ (Elman, Heifetz, Francescatti), „ruské“ (Kagan, Kogan, Spivakov, Vengerov), současné (například Fischer a Repin), „nadčasové“ (Szeryng a několik dalších z výčtu v tomto textu). David Oistrach se zabýval tímto mistrovským dílem vrcholného romantismu třikrát a dle mého mínění právě tato první kreace je nejlepší. Kdybych měl volit, pak jako referenční uvedu, přes technické limity dané dobou vzniku, právě tuto nahrávku.

Na hvězdné obloze putuje asteroid 42516 s názvem Oistrach. Mnohem lepší oslavou jeho výročí narození je ale recenzované čtyřdílné album. Davida Fjodoroviče by určitě potěšilo.

Luboš Stehlík

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.