Stručná rekapitulace: 10. dubna vystoupil Jonas Kaufmann za klavírního doprovodu Helmuta Deutsche v Praze ve Smetanově síni se Schubertovou Winterreise. 1. května jsem ve Vídni vyslechla další jeho písňový recitál (Musikverein, Zlatý sál; Schubert – Die Bürgschaft, Wagner – Wesendonck-Lieder; Liszt – Petrarca-Sonette; Britten – Seven Sonnets of Michelangelo). 5. května jsem ho slyšela v Linci v rámci turné ansámblu Kammerorchester Wien-Berlin (velký sál Brucknerhausu; Mendelssohn – Streichersymphonie č. 10, Mahler – Lieder eines fahrenden Gesellen, Strauss – Sextett für Streicher aus der Oper Capriccio, Schönberg – Verklärte Nacht). 18. července jsem byla na zahajovacím koncertě Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, kde zpíval za doprovodu SOČRu, který řídil Jochen Rieder; hostem večera byla korejská sopranistka Sooyeon Kim (městské parkoviště). O Winterreise jsem referovala jinde: výjimečný umělecký zážitek v akusticky naprosto nevyhovujícím prostoru. Vídeňský Musikverein: stejně pozoruhodný večer jako v Praze. Jonas Kaufmann vládne dokonalou pěveckou technikou, jeho vystoupení však nejsou vypočítána na efekt – charakteristickým rysem jeho způsobu interpretace vokálních děl všech žánrů je drobnokresebné vyjádření obsahu textu (u vídeňského recitálu si zvláštní připomenutí zaslouží mrazivě napjaté provedení Die Bürgschaft, na Schillerův text, jehož tématem je ručení vlastním životem). S jeho pojetím písní je možné jak naprosto souhlasit, tak se o ně přít (občasná veristická „sjetí nožem po talíři“, operetní přídavky – ve Vídni). Zapochybovat je vždycky zajímavější, než koncert vyslechnout a okamžitě na něj zapomenout: v případě Jonase Kaufmanna se vynaložený čas pokaždé bohatě vyplatí. Linecký Brucknerhaus: výborné provedení Mendelssohna, Strausse a Schönberga, podivuhodně krásný Mahler, který by si zasloužil zaznamenání na CD (stejně jako výše zmíněný vídeňský repertoár), akustika sálu podobně příjemná jako ve Vídni. Český Krumlov: program, který vychází vstříc místu a době konání koncertu – většinou árie a orchestrální čísla z italských oper. Předehra k Verdiho Luise Miller, Cavaradossiho „Recondita armonia“, intermezzo z Pucciniho Manon Lescaut a Des Grieuxovo „Donna non vidi mai“ z téže opery, „Un bel di vederemo“ titulní postavy Madama Butterfly, Ponchielliho „Cielo e mar“, ze Síly osudu předehra a „La vita e un inferno all’infelice“. Po přestávce “Bakchanále” ze Saint-Saënsova Samsona a Dalily, květinová árie Dona José, „Meditace“ z Massenetovy Thais, „Pourquoi me reveiller“ z Werthera, Dvořákovo „Měsíčku na nebi hlubokém“, Intermezzo ze Sedláka kavalíra a „Mamma, quell vino e generoso“ z téže opery.
Dobře postavená dramaturgie – s výjimkou Dvořáka (úlitba Roku české hudby?), který do programu tematicky nezapadl; velké minus tu navíc představovala špatná česká výslovnost jinak výborné sólistky. Z tohoto úhlu se jeví rozhodnutí Jonase Kaufmanna nezpívat v jazycích, které neovládá, jako jedině správné – i když to znamená, že ho pravděpodobně nikdy neuslyšíme v Janáčkovi (Dvořáka a Smetanu má na repertoáru v němčině). I v krumlovské operní show zůstal Kaufmann interpretačně sám sebou – každému slovu bylo dokonale rozumět, každý verš měl svou váhu, stejně jako v písních zaujal vnitřním soustředěním na celkovou atmosféru skladby i na jednotlivé detaily (pianissima tam, kde by se jiný zpěvák mohl spokojit se ztlumením do mezzoforte). Nejen přednes perfektně naučených kusů, nýbrž vlastní hluboký prožitek, a to i v přídavcích – „E lucevan le stelle“, přípitková scéna z Traviaty (Sooyeon Kim v této části večera navíc ještě výtečně zazpívala romanci Lauretty z Gianni Schicchiho), a konečně dva čistě oddechové kusy, pro které má anglická terminologie výraz „schmaltz“ – Cardillovo Core’ngrato a Tauberovo Du bist die Welt für mich. Otázkou je, kolik z nuancí Kaufmannovy interpretace bylo publikum vůbec schopné zachytit. Ozvučení koncertu odpovídalo spíš technoparty, než koncertu klasické hudby. V áriích bylo zkreslení snesitelné, místy za hranicí únosnosti bylo v precizně připravených orchestrálních číslech (speciálně je potřeba vyzvednout výkony sólových hráčů). Na pódiu bylo slyšet něco zcela jiného, než v hledišti – za ceny ještě vyšší než v dubnu v Praze. Kupní síla českého publika není tak vysoká, aby si každý, kdo by si na tomto koncertě býval přál být, mohl vstupenku dovolit; ceny lístků se pravděpodobně nezdály nízké ani turistům. Pro srovnání se stačí poohlédnout po internetu: ceny zahraničních vstupenek tam má každý k dispozici, spolu s tvrdou kritikou českých cenových poměrů. Je škoda, že tak pozoruhodný umělec jako Jonas Kaufmann v našich zemích od začátku uvázl v osidlech agentur, kterým jde v první řadě o zisk a teprve na druhém místě o umělecký zážitek. Snad se jednou dočkáme toho, že ho pozve k hostování dobře zavedený „kamenný dům“ (nebo festival). Doufejme, že seriózním podnikům už nespadl do kategorie “zábavní průmysl” – a českému posluchači tudíž nezbyde, než se za takovými delikatesami, jakými jsou v jeho provedení Liszt, Mahler, Duparc, Schubert, Schumann, Britten, Strauss nebo Wagner vypravit někam jinam.
Psáno pro: HARMONIE 9/2014
