čtvrtek, 3. prosinec 2009

Claudio Monteverdi - L‘incoronazione di Poppea

Napsal(a) 

Claudio Monteverdi - L‘incoronazione di Poppea Claudio Monteverdi - L‘incoronazione di Poppea

Danielle de Niese – soprán, Alice Coote – mezzosoprán, Iestyn Davies – kontratenor, Wolfgang Ablinger-Sperrhacke – tenor, Tamara Mumford – mezzosoprán, Dominique Visse – kontratenor, Paolo Battaglia – bas a další. Thy Glyndebourne Chorus, Orchestra of the Age of Enlightenment, Emmanuelle Haïm. Režie: Robert Carsen. Text: A, N, F. Nahráno: live, červen 2008, Glyndebourne Festival. Vydáno: 2009. TT: 126:00, 108:16. Obraz. formát: 16:9 Anamorphic Widescreen. Zvuk. formát: DTS 5.0 Surround. 2 DVD Decca 074 3339 (Universal Music).

HHHH

Festival v Glyndebournu sehrál významnou úlohu při znovuobjevení Monteverdiho pro naši dobu. Roku 1962 tu dirigent Raymond Leppard uvedl Korunovaci Poppey , tehdy ovšem na moderní nástroje. Další inscenace následovala roku 1984.

Loni se Poppea znovu objevila na programu a produkce byla posléze vydána na DVD. Marketingovým magnetem nového nastudování se stala vycházející hvězda, sopranistka Danielle de Niese . Pro mne osobně je však hvězdou této produkce jiná pěvkyně: britská mezzosopranistka Alice Coote v roli Nerona. Její zpěv zaujme vyzrálostí, dramatickou silou, perfektně posazenými tóny, smyslem pro jemnou charakteristiku. A jako herečka se obdivuhodně převtěluje do sice uhlazeného, ale psychopatického monstra v perfektně střiženém obleku.

Pokud jde o Daniellu de Niese, je velmi fotogenická (což kamera patřičně zdůrazňuje) a má pěvecký i herecký talent. Jestli to stačí k masivní mediální kampani kolem její osoby, je jiná věc. Na jevišti čile běhá v negližé a vykresluje portrét ctižádostivé Poppey, která sice triumfuje, ale před sebou má tragický osud (je totiž známo, že skutečný Nero po několika letech ukopal těhotnou Poppeu k smrti). V samém závěru opery, po nádherném milostném duetu stojí nová císařovna na ztichlém jevišti sama, zatížena obrovským pláštěm a nejistě se rozhlíží. Na svých pěveckých kreacích však de Niese musí ještě pracovat – aby se zajímavý, ale technicky nedozrálý, v barevném a dynamickém rozpětí ještě nedodělaný a dosti vibrující hlas nerozklepal a nerozpadl dřív, než stačí rozkvést.

Dvě chůvy, stojící po boku rivalek Poppey a Ottavie, stvořili s vtipem a šarmem kontratenorista Dominique Visse a tenorista Wolfgang Ablinger-Sperrhacke . Také další sólisté podávají kvalitní výkony, především Tamara Mumford jako zavržená císařovna Ottavia, Paolo Battaglia jako filosof Seneca a Iestyn Davies jako Ottone.

Inscenace proslulého režiséra Roberta Carsena je zredukována na minimum a je zcela soustředěna na jednotlivé postavy. Přes nepopiratelnou obratnost a řadu pěkných i vtipných momentů ji nepočítám ke Carsenovým nejlepším pracím. Přesun do blíže neurčené moderní doby (50. léta?) a minimalistická scéna založená na systému rudých opon se mi nezdá až tak invenční a tendence k celkovému ironickému nadhledu vede až ke zploštění. Jakoby Carsen nedokázal najít skutečný klíč k různým, často kontrastním světům a situacím, které se v této opeře prolínají (například ušlechtilý, klidný svět Seneky a zhýralé prostředí císařského dvora). Centrem dění je velké lůžko a také vana s vodou, do níž se postupně naloží několik postav. Jistě, je to vše dobře zahrané, ať už v humorném či vážném duchu, nechybí ani náznak císařovy agresivity vůči své milence, ale skutečný divadelní nápad chybí.

Hudebně inscenaci nastudovala s Orchestra of the Age of Enlightenment francouzská dirigentka Emmanuelle Haïm , která také vytvořila vlastní instrumentaci (opera se nedochovala v úplnosti). Výsledek působí velmi hutně, bohatě a temperamentně. DVD obsahuje i bonusové materiály, které přinášejí informace o samotném díle jakož i o dřívějších nastudováních Poppey v Glyndebournu.

Věra Drápelová

Tip Harmonie

Korunovace Poppey , shakespearovské „dramma musicale“ Monteverdiho stáří a kompoziční zralosti, je dostupná na dlouhé řadě nahrávek s prestižními i méně renomovanými interprety, připomeňme Harnoncourta a Ponnella, Minkovského a Grübera, Rousseta a Audiho, Lepparda, Jacobse, Boltona nebo Gardinera. Nahrávka záznamu červnového představení na festivalu v Glyndebourne tuto kolekci obohacuje o pojetí, které spojuje historicky poučenou interpretaci se současným divadelním přístupem, při výkladu Busenellova libreta a Monteverdiho hudby hledá a nachází paralely mezi příběhem antického Říma a dneškem, mezi barokní operou a lidmi počátku 21. století.

Emmanuelle Haïm , která řídí hráče Orchestru věku osvícenství na historické nástroje od cembala, nezapře svoji zkušenost s barokní hudbou. I když volí často velmi pomalá tempa, její interpretace má v sobě energii a napětí. Jak lze soudit z kritických výtek, které se na premiéru Korunovace Poppey v Glyndebourne snesly, nahrávka eliminuje zvukový nesoulad, respektive některé slabší hlasy, o kterých se zmiňovala řada recenzentů představení.

Titulní roli vytvořila Danielle de Niese . Tuto mimořádnou sopranistku s kořeny na Srí Lance a v Holandsku, známe už z nahrávek Mozartových a Händelových árií (a budeme mít v lednu příležitost ji slyšet přímo v pražském Rudolfinu na koncertě právě s Mozartem v rámci cyklu výjimečných projektů Pražské komorní filharmonie). V Glyndebourne se skvěle uvedla už v roce 2007 jako Kleopatra v Händelově Juliu Cesarovi. Svým atraktivním zjevem s velikýma očima a skvěle vyškoleným sopránem, obdivuhodným hereckým mistrovstvím a pohybovou mrštností a kultivovaností je pro smyslnou vychytralou cílevědomou Poppeu, která si hravě podmaňuje muže, ideální představitelkou. Totéž platí pro mezzosopranistku Alice Coote , které se podařilo suverénně vystihnout Nerona jako bisexuálního psychopata (inscenátoři totiž ztvárnili scénu Nerona a jeho důvěrného přítele, básníka Lucana, při níž opěvují krásu Poppey, jako milostné hrátky těchto dvou mužů ve vaně, které ovšem skončí tím, že Nero Lucana utopí). Také ostatní sólisté typově přesně odpovídají rolím a zvolené koncepci a báječné pěvecké výkony propojují se skvělým herectvím.

Carsen opět založil svoji koncepci na herectví, jehož prostřednictvím postihuje plejádu emocí s hýřivou barvitostí, expresivitou a výrazovou plností. Rozehrál barokní operu s bohatou imaginací, vtipem a „čitelností“ scénických znaků i hereckých akcí v pro něj typickém velkorysém scénickém řešení (scénograf Michael Levine ) s velkým významem scénického světla (svícení Robert Carsen a Peter van Praet ). Zde mu „stačily“ obrovské rudé sametové opony, jejichž přemisťováním modeloval prostor, který pak dotvářely už jen postele, několik židlí a vana. Korunovace Poppey je v jeho pojetí nadčasovým, do blíže neurčené anglické současnosti zasazeným dramatem o moci sexu, o vášni, chlípnosti, smyslnosti, erotické zaslepenosti, mocenských ambicích a chtivosti, drsných politických praktikách, kariérismu, ješitnosti, žárlivosti, závisti i manipulaci. Kombinuje vážné i komické, krásné i ošklivé, sladké i kyselé.

Inscenátoři ještě posílili genderové zmatení, které je založeno už u Monteverdiho a objevuje se i samotném příběhu, když Ottone se snaží zabít Poppeu v ženském přestrojení. Nerona zpívá mezzosopranistka a páže Valletta stejně jako Amora sopranistka, Ottona kontratenorista, naopak chůvy Poppey i Ottavie jsou (v duchu renesanční divadelní praxe) obsazeny muži, kteří tak posilují komické prvky opery.

Carsen celou operu odvíjí od prologu, v němž triumfuje Láska nad Ctností a Štěstěnou. Ctnost, v Carsenově pojetí jeptiška (Simona Mihai ), a Štěstěna (Sonya Yonacheva ), vyzývavá žena v brokátových šatech a kabelkou plnou peněz se dohadují o místo v první řadě a jejich hádka přeroste ve spor, která z nich je vlivnější. Do toho se ovšem vloží Amor (Amy Freston ), uličnický provokativní zrzek v sametovém červeném obleku, aby všem na příkladu Nerona a Poppey dokázal, že je to on, kdo se svým šípem ovládá svět: Amor vincit omnia. Amor povolává na scénu nešťastného Ottona (Iestyn Davies ), který se v obleku a plášti vrací domů ke své milované manželce Poppee, ale od ospale tlachajících Neronových bodyguardů, ohánějících se poněkud směšně revolvery, se dozví poslední drb o milostném poměru Poppey a římského císaře Nerona. Všudypřítomný Amor nechá přemístit obrovskou rudou sametovou oponu tak, že vytvoří stěny rozlehlého pokoje, kterému vévodí obrovská postel, na níž se nemohou od sebe odloučit Poppea v luxusním krémově lesklém saténovém kombiné a Nero, který si postupně oblékne bílou košili a černý oblek. Vášnivá Poppea si přes sebe přetáhne obrovský rudý přehoz – Neronova láska této charismatické krasavici přece nestačí, chce se stát císařovnou. Její stará chůva s drdůlkem šedých vlasů a usedlými šedivými šaty, kterou s vtipnou nadsázkou ovšem hraje muž (Wolfgang Ablinger-Sperrhacke ), Poppee přinese snídani, vesele ji polechtá s varováním, aby s tak vysokými ambicemi nenarazila. Poppea má ale jejího „kázání“ za chvíli dost a strčí chůvě do pusy lízátko. Těhotná císařova manželka Ottavia (Tamara Mumford ) s ulízanými vlasy staženými do drdolu, kterou zástup služebnictva převlékne z dlouhé noční košile do černých šatů a pláště, si stěžuje na svého záletného manžela. Ottavia ztrápeně odmítá jak nápady čiperné staré komorné v upjatém anglickém modrém kostýmku, opět v podání muže (Dominique Visse ), která jí radí, aby si taky našla milence, tak nabádání filozofa Seneky v tvídovém obleku a koženou aktovkou, aby byla vytrvalá. Učenecký Seneca (Paolo Battaglia )je ovšem pro smích nezbednému mladíčkovi, toho pro změnu hraje žena (Lucia Cirillo ), který mu rošťácky vyháže z aktovky jeho spisy. V tomto duchu opera pokračuje až do Amorova triumfu, který vyhodí z první řady hostů Poppeina korunovačního ceremoniálu Štěstěnu i Ctnost a provokativně se rozvalí na dvou židlích. Jenže v závěrečném duetu Nerona a Poppey Pur ti miro sice Poppea houževnatým zničením svých odpůrců dosáhla konečně svého cíle, její toužebné přání se splnilo – ale najednou se jako císařovna a bohyně krásy na zemi cítí prázdná, nespokojená, nešťastná, opuštěná...

Nahrávku opery doplňuje vyprávění Sira George Christieho , syna zakladatele festivalu, o jeho stručné historii, připomíná také uvádění Korunovace Poppey v Glyndebourne v letech 1962 a 1984. V několika částech jsou pak připojeny úvahy inscenátorů a Danielle de Niese o jejich pojetí této Monteverdiho opery.

Helena Havlíková

Tip Harmonie

Záznam představení Monteverdiho pozoruhodného díla z festivalu v Glyndebourne z roku 2008 je zcela mimořádnou záležitostí. Hudebně i scénograficky se opeře dostalo dokonalého tvaru. Orchestr věku osvícenství vede Emmanuelle Haïm od continua s obrovským entusiasmem a znaleckou minuciézností (není to ostatně jen slyšet, ale při letmých záběrech do orchestřiště i vidět), hudba plyne ve všech myslitelných psychologických nuancích, s výrazem bezpečně odstiňovaným od táhlého toužení přes dramatickou závažnost i humor až po živelnou tanečnost. Hraje se v časově nezařazeném prostoru v moderních kostýmech o mistrně promyšlených, prožitých a herecky vystižených vztazích, nikoli o historických reáliích starověkého Říma. Monteverdiho raně barokní dílo vyznívá zcela nadčasově, ve své poezii i jednoduchosti mnohem zajímavěji než některé statičtější vrcholně barokní a komplikované virtuózní opery. Pěveckého umu je zde přitom také dost, od zdobení po výraz; režie ovšem obrací hodně pozornost i na vizuální, tedy ryze hereckou stránku. Scéna s využitím padajících opon, akcí v hledišti a dalších efektních překvapení je v jednoduchosti neotřelá a působivá. Všem představitelům se daří velmi dobře, jak vášnivé Danielle de Niese s její bohatou mimikou, tak Alici Coote v roli císaře Nerona. Muži v ženských rolích a ženy v mužských, to je vůbec výrazný bod této inscenace. Skvělý je tak pěvec Ablinger-Sperrhacke v úloze komorné – nechybí tu neodolatelná komika. Krásné hlasy mají i kontratenorista Iestyn Davies a basista Paolo Bataglia , muži v mužských rolích. Představení je nabité erotikou, v náznaku i Neronovou zvrácenou krutostí. Monteverdiho zpracování příběhu je obecně výrazně lyrické, básnivé, vítězí Amor. Přesto nezakrývá temné stránky lidského chování. Inscenátoři to vše v proporcích vyhmátli přesně, nově, moderně, přitom ne kontroverzně. Režie záznamu jde s jistotou po detailech a zprostředkovává vše, co je třeba. Čtyřicetiminutový dokument o této inscenaci, první inscenaci Poppey s užitím historických nástrojů v Británii, i o předešlých dvou inscenacích tohoto díla v Glyndebourne, je pak bonusem, který už tak pozoruhodný titul ještě víc obohacuje. Divadelní scéna v Glyndebourne, v soukromém sídle na jihu Anglie, je sama o sobě věcí hodnou zvláštní pozornosti. A několik záběrů do interiéru, ale hlavně na zelené plochy přiléhající k divadlu a na tamní publikum piknikující o přestávce na trávnících, pěkně při úvodních titulcích dokresluje jedinečnou atmosféru tohoto místa, kde jsou produkce vysoké mezinárodní úrovně samozřejmou a běžnou záležitostí. Proslulost tohoto festivalu nespočívá v šikovném marketingu. Vyvěrá z jeho podstaty a povahy. Monteverdiho Poppea je toho skvělým příkladem.

Petr Veber

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.