sobota, 15. červen 2002

Claudio Abbado: The Berliner Album - Bizet, Beethoven, Prokofjev, Dvořák, Wagner, Mahler, Debussy,Čajkovskij, Brahms, Verdi, Musorgskij, Ber

Napsal(a) 

booklet booklet
Dnes je už běžné, že dirigenti jsou jako stěhovaví ptáci a že ani na postech šéfů orchestrů nezůstávají dlouho. Když někdo pracuje s orchestrem soustavně osm deset let, je to něco mimořádného, zvlášť když se jedná o těleso z absolutní světové špičky. Po Kurtu Masurovi, který opustil Newyorskou filharmonii ho následoval Claudio Abbado . (Přesun z Royal Concertgebouw Orchestra učiní za necelé dva roky i Riccardo Chailly.) Abbado sice u Berlínské filharmonie zpočátku navázal na tradici a odkaz svého předchůdce Herberta von Karajana, ale v průběhu 90. let si s orchestrem rychle našel svou vlastní cestu jak v interpretaci, tak v dramaturgických akcentech. Obzor berlínského superorchestru rozšířil o řadu děl francouzské a ruské provenience a výrazné spanilé jízdy podnikal do soudobé hudby 20. století (Henze, Rihm, Stockhausen, Kurtág ad.). I když se už v druhé polovině 90. let ocitl gramofonový průmysl v depresi, na kterou hledá úporně léčbu dodnes, dokázal s tímto orchestrem realizovat více než 40 projektů, z toho jen pro svou hlavní firmu Deutsche Grammophon jich bylo 30, včetně Verdiho opery Falstaff (Cena Harmonie 2001)!

Jako dík a poctu za jeho dvanáctiletou práci u Berlínské filharmonie vydala firma DG kompilaci The Berlin Album . Problém při sestavě asi tkvěl hlavně v tom, co z tolika hodin hudby vybrat. Nakonec producent pravděpodobně z marketingových důvodů opatrně zvolil repertoár, který uvítá co nejširší spektrum posluchačů. Vždyť největším "modernistou" je zde Prokofjev. Je to škoda, protože Abbadovu úžasnou osobnost okleštil. Nicméně i tak je zde řada ozvěn jeho génia. Naopak velmi oceňuji, že firma, jistě ve spolupráci s dirigentem, vybrala jako Abbadovy "hosty" tři báječné pianisty tří generací. Jestliže Čajkovského Marthy Argerich a Beethovena Maurizia Polliniho diskofilové dobře znají, nahrávka 1. klavírního koncertu Sergeje Prokofjeva v podání mladičkého Jevgenije Kissina pod dojmem jeho pozdějších kreací neprávem poněkud zapadla. Všechny tři kreace patří společně s ukázkami z Mahlerových symfonií k nejsilnějším momentům reprezentativního titulu.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 71:52 + 77:57

Body: 5 z 6

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.