Česká flétnová tvorba 20. století
(Martinů, Kabeláč, Grossmann, Mácha, Havelka, Novák)
Clara Nováková – flétna, Jean-Bernard Marie – klavír (Martinů, Grossmann, Mácha, Novák). Produkce: Lukáš Herink. Text: Č, A. Nahráno: 24. – 27. 10. 2005, Studio 1, Český rozhlas, Praha. Vydáno: 2006. TT: 77:59. DDD. 1 CD LH Promotion 71771009-06.
Interpreti uskutečnili náročný a jednoznačně přínosný projekt, který kvalitou realizace ve všech složkách aspiruje na to, aby se stal vzorovou a reprezentativní hodnotou pro řadu následujících let. Základní díla české flétnové literatury 20. století byla nahrána brněnskou rodačkou, dnes už světoznámou interpretkou, laureátkou soutěží a nositelkou řady ocenění, jejíž vztah k hudbě a zejména také k hudbě soudobé už od počátku nezastupitelně formoval otec Jan Novák, jedna z nejvýraznějších skladatelských osobností české hudby druhé poloviny 20. století a jediný český žák Bohuslava Martinů v New Yorku od srpna 1947 do února 1948. V přehledném, promyšleném a obsahově zajímavém bookletu Clara Nováková sama vypovídá o vztahu k jednotlivým skladbám a skladatelům. Její přístup k interpretaci je velmi osobitý. Důkladné promyšlení celkového průběhu skladby i pojetí jednotlivých detailů vedlo dokonce k řadě odlišností od předpisu skladatele například v otázkách tempa a dynamiky. Do výkladu kompozice se nikdy nepouští silovými technickými prostředky, ale hledá srozumění se skladatelovým hudebním textem trpělivě a pokorně, jemnými doteky uchopuje jádro skladby a svou interpretací odkrývá bohaté poetické rezonance, které kompozice rozezněla v její duši.
Zcela mimořádný vztah interpretky ke skladbě je možno vytušit v případě Sonáty pro flétnu a klavír Bohuslava Martinů. Zrcadlí se v něm vzpomínky na dětství, rodiče a první léta emigrace po roce 1968, zároveň jsou tu přítomny i zážitky, nashromážděné během bohaté koncertní kariéry, kdy se její interpretace Martinů vždycky znovu a znovu formovala a dotvářela. Současné pojetí charakterizuje znatelné tempové zklidnění (ve druhé větě až na hranici únosnosti), tónová prostota a přirozenost krajních vět, naléhavost výrazu volné věty (zpočátku rovné tóny se rozvíjejí do zrychlené amplitudy vibrata) a celkové dynamické i výrazové zkonejšení. Kabeláčova Improvizace op. 29 pro flétnu sólo se vyznačuje znělou spodní polohou a velmi dobrou intonací ve všech dynamických odstínech a polohách. I zde si výrazové pojetí vynutilo nápadné tempové uklidnění. Všechny intonační, technické i výrazové nástrahy a efekty rafinované kompozice Jana Grossmana Natalis Solis Invicti /Zrození nepřemoženého slunce (původně psáno pro Václava Kunta a Jaroslava Smýkala), rozpjaté v celém rozsahu nástroje, zvládla Clara Nováková bravurně. Její technika je bezchybná i ve všech další skladbách, zvládá vše (včetně cirkulačního dýchání) s lehkostí a samozřejmostí. Bezesporu právě tato vlastnost interpretace poukazuje na její příkladnou zodpovědnost a pečlivou práci, kterou studiu každé kompozice věnovala. Variace na vlastní téma pro flétnu a klavír Otmara Máchy zaujmou znělostí a krásou tónu tajuplného tématu i smělostí a průbojností jeho fantazijního rozvádění, vše v mistrovském, vylehčeném tvaru. Také pro intimní asociativní obsahy sólového Disegna Svatopluka Havelky je Nováková interpretkou kongeniální.
Závěrečné Choreae Vernales /Jarní tance komponoval interpretčin otec Jan Novák roku 1977 v Itálii právě pro svou dceru Claru (v původní verzi s kytaristou Marianem Andreollim; posléze vznikla také verze s klavírem a instrumentace pro flétnu, smyčcový orchestr, celestu a harfu). Taneční holdování bující jarní přírodě, náročný oříšek pro flétnu i klavír a jejich souhru, je v dokonalé interpretaci Clary Novákové a Jeana-Bernarda Marieho radost poslouchat, neboť všechny potřebné parametry a promyšlený výrazový koncept byly svrchovaně naplněny. Clara Nováková zaslouží pro svůj interpretační přístup hluboké uznání i ocenění, její vyzrálá a upřímná výpověď prostá jakékoli vnější okázalosti je to nejcennější, co interpret může posluchači dát.
Jakub Sova
HHHHH
Velcí skladatelé mívají potomky, kteří jdou v jejich stopách a nezřídka se stávají interprety jejich skladeb. Příkladů bychom okolo sebe našli dostatek – Maxima Šostakoviče, Marcuse Stockhausena nebo třeba Claru Novákovou. Clara Nováková je jednou ze dvou dcer hudebního skladatele původem z Nové Říše, Jana Nováka (1921?-?1984). Jeho jméno sice najdete vyvěšené na každé poště jako vzor pro vyplňování složenky, jeho dílo byste však na koncertních pódiích hledali marně. Přesto, že byl žákem Pavla Bořkovce, Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů, nedosáhl v obecném povědomí zdaleka takové popularity jako jeho starší spolužačka Vítězslava Kaprálová. Příčinu musíme hledat v kulturní politice 50. a 60. let 20. století, vůči níž stál Novák v permanentní opozici, a kvůli které roku 1968 opustil Československo. Jeho inteligence, vzdělání, břitká ironie a velmi přesné vidění světa z něj učinily nepohodlného individualistu vzpírajícího se veškerému dogmatismu a kolektivizujícím tendencím doby. Dvacet let nuceného mlčení jeho dílu nikterak neprospělo a dnes je u nás téměř neznámé. Přesto se jedná o hudbu výjimečné kvality, která musí být znovu navrácena na místo, které jí náleží. Důležitou roli v tomto procesu hraje právě flétnistka Clara Nováková. Její vynikající vzdělání (Musikhochschule Stuttgart a Conservatoire National Supérieur v Paříži) z ní činí jednu z nejpovolanějších interpretek hudby 20. století, včetně skladeb svého otce. CD s názvem „20th Century Czech Music for Flute“ obsahuje skladby Miloslava Kabeláče, Otmara Máchy a Svatopluka Havelky rámované kompozicemi Jana Nováka a jeho učitele, „padre“ Bohuslava Martinů. Sympatických rysů nese CD hned několik: zaprvé nebývá časté, aby autorem bookletu byl sám interpret, patrně z dobrých důvodů. To ovšem není pří-
pad Clary Novákové, která nepředstírá falešnou slovníkovou erudici a o skladbách hovoří ze své vlastní pozice. Zadruhé, CD přináší poměrně neznámé, přesto poutavé kompozice určené flétně sólo či s doprovodem klavíru. Dramaturgie CD je vystavěna zrcadlově. Pomyslný střed symetrie tvoří expresivní Natalis Solis Invicti (1977) J. Grossmana pro flétnu a klavír. Okolo něj jsou shromážděny sólové skladby M. Kabeláče Improvizace op. 29 a Disegno S. Havelky, obě spíše meditace a k tomu pohyblivé Variace na vlastní téma O. Máchy. Krajní skladby uzavírají kruh: Sonáta pro flétnu B. Martinů vznikla v exilu stejně jako Choreae Vernales (Jarní tance z roku 1977) J. Nováka. Možná právě proto nesou nejsilnější emoce, ryzí radost i smutek. V jejich opravdovosti se zrcadlí čistota a svědomitost provedení Clary Novákové a Jeana-Bernarda Marieho, kteří znamenitě zvolený výběr skladeb posvětili svou vynikající hrou.
Martin Flašar
HHHHH
Flétnistka Clara Nováková vzdává touto nahrávkou hold nejen svému otci, brněnskému a později exilovému tvůrci Janu Novákovi, ale také dalším skladatelům, jejichž hudbu stojí za to poslouchat. Miloslav Kabeláč (Improvizace, op. 29 ) i Svatopluk Havelka (Disegno ) jsou zastoupeni delšími kusy pro sólovou flétnu, obě kompozice mají přes takto do jisté míry omezené prostředky výrazný a nepřeslechnutelný náboj a závažnost, zralost a krásu. Vážně vyznívají i Variace na vlastní téma pro flétnu a klavír od Otmara Máchy, zato Zrození nepřemoženého slunce od Jana Grossmanna je sledem tří krátkých virtuózně i výrazově vyhrocených črt. Ani jeden z těchto autorů se neuchýlil k prázdné exhibici, k etudě či pouhému experimentu, ale obohatili flétnovou literaturu o přínosnou hudbu plnou obsahu a interpretačně proto dvojnásob náročnou. Že se té hudby Clara Nováková ujímá vyrovnaně, s klidem a nadhledem zralého a výborně disponovaného interpreta, je samozřejmé – její pověst i zkušenosti deska potvrzuje stoprocentně. Jarní tance Jana Nováka, jimiž nahrávka vrcholí, jsou – v rámci výraziva své doby – plné invence a krásné, hravé a bukolicky pohodové hudby; ne nadarmo se Novák počítal za žáka Bohuslava Martinů, i když se jeho hudba učitelově ani zde nějak výrazně nepodobá. Spíše jde o příbuznost v čistotě hudebního myšlení. Od Martinů hraje Nováková v úvodu CD Flétnovou sonátu – skvělou a vděčnou melodickou věc. Za citlivého klavírního doprovodu nechává svůj příjemný tón, nepřepínaný, jen lehoučce vibrující, zaznívat zejména v otcově hudbě i u Martinů naplno, v dalších kusech pak s ním pracuje do mnoha detailů. Podobná interpretace, zasvěcená, slyšitelně se srdcem na dlani, činí i z hudby novější doby rázem tu nejsamozřejmější součást repertoáru. A titul má ještě jednu velkou přednost: flétnistka připojuje docela podrobné průvodní slovo, v němž nechává u každé skladby nahlédnout do svého přístupu a interpretačního názoru i do vzpomínek, které se s jednotlivými opusy pojí. Jde tak nejen o antologii tvorby, ale i o ojedinělý profil nesmírně zajímavého interpreta.
Body: 0 z 6
