Chvála krumlovského letního potýkání s hudbou IV.

Hvězdy Velkého divadla v Moskvě

Bolšoj těatr nemá v Čechách zase takové jméno, aby naplnil Pé dvojku. Buďme rádi, Pivovarská zahrada je přece jen snesitelnější prostředí než beton parkoviště, lemovaný desítkami chemických záchodků Toi… Mohla by být ještě snesitelnějším prostředím, nebýt umanutosti dnešní mikroportové doby amplifikovat vše jako na běžícím pásu. Ozvučení je zlo vždy, i za předpokladu optimálního mixu. A do toho měla realita Pivovarské zahrady velmi daleko. Čím sedíte dále, tím jsou dynamické poměry absurdnější: ve dvacáté řadě slyšíte nesmyslně silný fagot a další dřeva, zato violy skoro vůbec ne. Jistě se leccos dalo ještě za pochodu vylepšit, ale u mixpultu asi nikdo neseděl. Hlasy pěvců Velkého divadla jsou, kromě jiných kvalit, velké. A dalekonosné. I pětiletému děcku by bylo jasné, že ozvučení vůbec nepotřebují. Ale to bychom nebyli trendy. Po přestávce jsem si sedl do prvé řady, a konečně jsem slyšel pěvce, a ne desítky metrů kabeláže a tuny mizerné zvukařiny. Bohužel tak velká první řada, aby pojala všechny, ani v Pi­vovarské zahradě není. Přes tyto obří hendikepy byl večer s ruskými pěvci celkem příjemným zážitkem. Představili se v pásmu árií a duetů sestaveném z děl mistrů ruské opery, Musorgského, Borodina a Čajkovského, doplněném o hity italského a francouzského repertoáru. Nejlepší dojem zanechala Julia Mazurova, mladistvý mezzosoprán, ještě ne zcela usazený, ale velmi slibný. Habaneru zpívala trochu technicky, ale má nesporně velké rezervy. Zdatně jí sekundovala zkušenější a výrazově rozehranější Anna Aglatova, byť Rosina se jí příliš nepovedla. Klobouk dolů před výkonem Makvaly Kasrašvili, která ve dvaasedmdesáti letech zvládla velké sopránové party stále imponujícím hlasem, v němž jsou dosud uchovány vzácné kvality, byť logicky již s velkým vibratem. Ani mužské hlasy tu nebyly do počtu, zkušený Oleg Kulko zvládl roli tenora, statečně se popral s mediálním hitem Nessun dorma, známým od dob Tří tenorů i všem fotbalovým fandům. A znělým, dobře posazeným basem se zapsal i Michail Kazakov, zejména svým Greminem a Basiliem. Co říci k výkonu Filharmonie Zlín pod efektní taktovkou Leoše Svárovského? Že je to rozhodně lepší orchestr, než jak jej prezentovalo hudbě zcela nepřátelské mikrofonové prostředí Pivovarské zahrady.

Psáno pro: HARMONIE 9/2014

Sdílet článek: