úterý, 27. září 2005

Christoph Willibald Gluck - Paride et Elena

Napsal(a) 

Christoph Willibald Gluck: Paride et Elena Christoph Willibald Gluck: Paride et Elena
Magdalena Kožená, Susan Gritton, Carolyn Sampson, Gillian Webster, Gabrieli Consort & Players, Paul McCreesh. Produkce: Christopher Alder. Text: A, N, F. Nahráno: 10/2003, All Saints Church, Londýn. Vydáno: 2005. TT: 79:42 + 66:41. DDD. 2 CD Archiv Produktion 00289 477 5415 (Universal Music).

HHHHHH

Publikum miluje překvapení a jeho hlad po novinkách je pro umělce i umění životodárný stejně jako mučící. Znovuobjevit veřejnosti skladbu relativně známou a slavnou je úkol mnohem náročnější a záslužnější, než ve světové premiéře nastudovat archivní opus průměrné kvality. Takový kousek se nyní podařil Paulu McCreeshovi , který - poněkud překvapivě - přišel s nastudováním Gluckovy opery Paride ed Elena . Toto dílo je sice notoricky známé z učebnic dějin hudby, avšak z hlediska inscenací a nahrávek se vedle svých starších sourozenců - Orfea a Eurydiky a Alcesty - poněkud krčí v koutku. Kromě specifických interpretačních nároků se na tomto osudu podepsal i sám autor libreta, Ranieri de' Calzabigi, respektive předsudky těch, kteří libretistovi nemohli odpustit jeho odklon od přísně reformních zásad. Krásná Helena je Paridem svedena za vydatné pomoci Amora, který po určitou část děje vystupuje jako spartanský šlechtic Ergasto a Helenin důvěrník. Paridovo vítězství v pátém aktu je navíc zkaleno věštbou Pallas Athény, která zde zasahuje jako nepřejícné božstvo zcela v barokním stylu. Soustředíme-li se však na titulní dvojici hrdinů, musíme spravedlivě uznat, že se zde Calzabigimu podařilo vytvořit komorní drama kvalit, jež se radikálně liší od dobové opery seria a jasně vytyčují cestu k Mozartovi a moderní opeře. Gluck si se svěřeným úkolem poradil výtečně - napsal operu pro pobavení dvora ale zároveň neomylně sledoval drama svých postav a pozoruhodným způsobem prohloubil jejich psychologickou kresbu. V předmluvě tištěné partitury je mimo jiné vyjádřeno Gluckovo přesvědčení, že nový styl těchto děl (to jest Alcesty a Parida a Heleny) nemůže v současnosti dojít porozumění a ocenění, aniž by autor byl přítomen nastudování. Byla to pragmatická a do značné míry prorocká slova, která svým způsobem potvrzuje i McCreeshova nahrávka. Nejen citlivě tlumočenou partiturou, ale především s přesně typově vybranými zpěváky, kteří se dokáží identifikovat s postavami a vyjádřit plnou šíři nabídnutých afektů, citových hnutí, se Gluckova a Calzabigiho opera promění ve skutečné drama. Stojí-li McCreesh plně za volbou interpretů, nelze než konstatovat, že měl velešťastnou ruku. Magdalena Kožená je naprosto neodolatelným Paridem, zprvu lehce nesmělým a nezkušeným, zanedlouho však zcela vášnivým, neodbytným, krutým a vítězícím. Kožená opět ukázala, že je rozenou dramatickou zpěvačkou a v Paridovi rozehrála mnoho strun svého umění. Árie Quegli occhi belli je v jejím podání mistrovským kusem: patetický styl a strofická struktura árie nepochybně vybízí k jemnému zdobení, kterým však zpěvačka nestaví na odiv sebe sama, ale - zcela v souladu se zásadami těch skutečně nejlepších pěvců 18. století - dosahuje účinného prohloubení výrazu a charakterizace své role. Susan Gritton svým sopránem vytváří dobrý témbrový kontrast a jako Helena je Kožené výtečným protihráčem - hrdá, vzpouzející se, ale nakonec šťastně přemožená. Možná nejen pro recenzenta, ale pro i většinu čtenářů bude největším objevem nahrávky Amor aneb Carolyn Sampson . Těžko si představit vhodnější hlas pro tuto roli - neobyčejně sladký, jemný, svítivý, lehký a přitom dobře reflektující proměny afektů - ať už svádivost nebo předstíraný zármutek. Poslední slova obdivu patří orchestru - podobně jako u pěvců i zde je virtuozita hry samozřejmostí ve službách výrazu. I když asi ne každý má rád drsněji znějící lesní rohy, věřím že ostatní barvy dobových nástrojů a především přesnost a elegance hry Gabrieli Consort vám učarují. A až si budete nahrávku pouštět podruhé, nezapomeňte si naprogramovat odlišnou variantu závěru.

Marc Niubó

HHHH

Pokus rehabilitovat třetí z Gluckových reformních oper na Calzabigiho libreto má nespornou hodnotu sám o sobě. Paris a Helena skutečně za Orfeem i Alcestou chronicky zaostávají už od prvního uvedení ve vídeňském Burgteateru 3. listopadu 1770. Gluck si přitom dával tolik záležet (a zdůraznil to i v předmluvě), aby operu založil na hudebním kontrastu drsných a prudkých Sparťanů s úsečnými rytmy a jemných Trójanů s měkkou lyrikou melodických oblouků. A Paridův part se snažil vybavit naléhavostí milostné vášně při dobývání čestné ženy, pevně odhodlané dostát svým manželským povinnostem, než její vzpurnou nedůvěřivost zdolá nejen naléhání Parida, ale i Amora, který coby důvěrník krásné Heleny má za úkol dohlédnout na splnění slibu bohyně Afrodity. Jaké jsou neduhy tohoto díla, že přetrvávají i v průběhu proměn operních stylů jak z hlediska kompozičního, tak inscenačního? Děj opery je na rozsah pěti dějství poměrně řídký a hněvivé vystoupení bohyně Pallas Athény v prvním výstupu posledního aktu s varováním, že vztah Parida a Heleny způsobí mnohaletou válku, nemůže obohatit jednoduché schéma, na kterém se podílejí pouze tři postavy. Z nich navíc pouze Helena prochází vývojem od sveřepého odmítání po milostné souznění. Opera je zatížena také mnoha oslavnými, hymnickými tanci a sbory, která jen posilují celkový dojem nezaujatého, až oficiózního odstupu. Přes řadu árií, ansámblů, sborů a instrumentálních čísel dlouhé plochy tvoří melodicky velmi jednoduché recitativy, které brzy začnou působit fádně. A obsazení všech rolí pouze ženskými hlasy v sopránových polohách (roli Parida psal Gluck pro sopránového kastráta) je příliš jednotvárné a důvěryhodnosti mužské vášně k nejkrásnější ženě světa nepřidává.

Hlavními osobnostmi, které se na nahrávce snaží zvrátit tyto handicapy díla, jsou především Magdalena Kožena jako Paris a dirigent Paul McCreesh s Gabrieli Consort and Players . Magdalena Kožená má s interpretací partů Gluckových oper již mnohaleté zkušenosti: právě tuto roli ztvárnila v roce 1998 při provedení opery na festivalu v Drottningholmu, árie Parida z druhého dějství dala dokonce název jejímu CD recitálu s Gluckovými, Mozartovými a Myslivečkovými áriemi, pod vedením Sira Johna Eliota Gardinera (a v režii Roberta Wilsona) vytvořila Orfea v Théâtre de Châtelet v Paříži, spolupodílela se také na Minkowského Armidě pro Deutsche Grammophon. Kožená neoslňuje samoúčelně technickou brilancí, k níž někdy tenduje například oborově příbuzná Cecilia Bartoli. Síla Kožené interpretace je při technicky zcela spolehlivém zvládnutí partu v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném a do posledního detailu odstíněném modelování výrazové škály od šepotu plného úzkosti po ohnivé výbuchy milostného citu nejen v hudebních číslech, ale i recitativech. Kožená si přitom zachovává smysl pro míru a nesklouzne nikdy do manýrismu či exaltovanosti. Máme pocit jakési důvěrné naléhavosti, intimnosti, s níž jako by "promlouvala" přímo k naší duši. Má v tom plnou podporu orchestru, který se také snaží vytěžit z Gluckovy hudby maximum kontrastu, a sboru s vyváženou sezpívaností. Zatímco anglická sopranistka Carolyn Sampson v roli vemlouvavého Amora svým jasným, lehkým sopránem podporuje barvitost hudby i celkovou živost nahrávky, obsazení Susan Gritton jako Heleny přes její velké zkušenosti s interpretací händlovských, purcellovských i mozartovských rolí zatěžkává operu až příliš ostrými výškami (závěrečná árie 4. dějství Lo potró ) i menší kompatibilitou jejího hlasu s ostatními, zřetelně zvláště v triu 4. dějství Ah lo veggo .

Třebaže se nahrávka snaží vytěžit z partitury maximum, i nadále zřejmě zůstane Paris a Helena spíše exkluzivním obohacením obrazu Glucka jako operního skladatele než dílem, které reprezentuje bohatství jeho invence a principy, jimiž posunul vpřed vývoj operní historie.

Helena Havlíková

HHHHH

Na rozdíl od Orfea a Eurydiky , případně Alcesty , se Gluckova opera Paris a Helena na jevištích v podstatě neobjevuje. Přitom i ona je výsledkem pozoruhodné spolupráce skladatele s libretistou Ranierim de'Calzabigim, jejíž východiska byla zformulována v předmluvě k Alcestě: jednoduchost, pravdivost, přirozenost. Děj Parise a Heleny je ovšem dosti skromný, třebaže zpracovává slavný milostný příběh Trójana Parise a manželky spartského krále: Paris se dvoří krásné Heleně, pro niž si přišel do Sparty, a jejíž láska má být odměnou od Venuše. Helena zpočátku Parise odmítá, ale když ji povzbuzuje Amor, přizná se ke svému citu. Situaci milencům komplikuje Pallas Athena, která je varuje před neblahými důsledky jejich počínání. Zamilovaná dvojice se ovšem nedá zastrašit. Opera končí v blažené atmosféře.

Hudba opery zcela odpovídá Gluckovým reformním snahám: koncentruje se na psychologické stavy, vzrušenost a expresivita je ve službě dramatického výrazu, jednotlivé charaktery a emoce jsou postiženy s neomylným citem. Přesně takový je i dojem z nahrávky, kterou natočil dirigent Paul McCreesh se svým souborem dobových nástrojů Gabrieli Consort & Players - jejich interpretace je jedním slovem elektrizující. Pěveckou stránku projektu vložil McCreesh zcela do ženských rukou: roli Parida, původně psanou pro kastráta, totiž neobsadil kontratenoristou, nýbrž Magdalenou Koženou , která tak dostala šanci předvést další ze svých působivých, živých portrétů. Mimochodem, dvě Paridovy árie obsahuje i jedno z jejích předchozích sólových alb. Zde, v kontextu celého díla a s vervní hrou McCreeshova ansámblu, je její projev možná ještě o něco působivější. Nijak za ní ovšem nezaostává ani sopranistka Susan Gritton v úloze Heleny. Přirozenými čistými hlasy vládnou i Carolyn Sampson (Amor) a Gillian Webster (Pallas Athene). Celá nahrávka je určitě mimořádně cenným příspěvkem do gluckovské diskografie.

Věra Drápelová

Vydavatel: Archiv Produktion / Universal Music

Stopáž: 79:42 + 66:41

EAN: 0028947754152

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.