Christoph Willibald Gluck – Orphée et Eurydice

Juan Diego Flórez – Orphée, Ainhoa Garmendia – Eurydice, Alessandra Marianelli – L‘Amour, Coro y Orquesta Titular del Teatro Real, Madrid, Jesús López-Cobos – dirigent. Produkce: Valérie Gross, Ben Pateman. Text: A, N, F, Š. Nahráno: 5 a 6/2008, live, Teatro Real, Madrid. Vydáno: 2010. TT: 104:48. DDD. 2 CD Decca 478 2197 (Universal Music).

Gluckovy reformní ideje nejlépe vystihují jeho slova v předmluvě k opeře Alcesta, v níž mimo jiné stojí: „Snažil jsem se vrátit hudbu jejímu vlastnímu úkolu, totiž podporovat báseň, aby zesilovala výraz citů a učinila děj srozumitelnějším v různých fázích jeho vývoje. Soudil jsem, že největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost.“ Toto umělecké stanovisko vedlo k omezení rozsáhlých koloratur v partech primadon a kastrátů a naopak k většímu uplatnění sboru. Poprvé se tak stalo v Gluckově opeře Orfeo ed Euridice na Calzabigiho libreto, jejíž premiéra se uskutečnila ve vídeňském dvorním divadle dne 5. 10. 1762. Premiéra pod taktovkou skladatele triumfem nebyla, i když hlavní roli zpíval slavný kastrát Gaetano Guadagni. O sedm let později v Parmě se však dílo úspěchu přece jen dočkalo. Tehdy zpíval Orfea další známý kastrát – Giuseppe Millico.

Pro uvedení v Paříži v roce 1774 Gluck operu upravil. Kastráta nahradil tenorista, což posílilo dramatický kontrast k oběma sopránovým hlasům. Balet, který byl v „předgluckovské“ době většinou jen efektní ozdobou, se stal s tancem fúrií integrální součástí děje, recitativům vdechl silný emocionální náboj.

Příběh z řecké mytologie o thráckém pěvci Orfeovi, o lásce muže až za hrob, zpracoval před Gluckem nejlépe Claudio Monteverdi. Orfeo se vypraví do podsvětí, aby tam své zemřelé ženě vyprosil další život. Kouzlem svého zpěvu se mu to podaří za podmínky, že se cestou zpět na svět po ní neohlédne. Tuto podmínku však zoufalý Orfeo poruší. Ztrácí Eurydiku podruhé a zdá se, že navždy. V tomto místě Calzabigi pozměnil příběh, a tak za pomoci boha Amora Orfeova cesta končí šťastně.

Aktéry opery o třech aktech jsou pouze tři zpěváci a sbor. Tedy něco v té době neslýchaného. Aby bylo téměř 105 minut hudby pulsujícím dramatem, tak to chce skvělé interprety. Madridská inscenace v Teatro Real (byla použita edice, kterou vydala firma Bärenreiter-Verlag. Alkor-Edition Kassel GmbH) byla postavena na zářivé osobnosti Juana Diega Flóreze . Ten zpívá part Orfea dokonale a s kontrolovanou emocionální intenzitou, výkon, jakého asi nikdo jiný dnes není schopen dosáhnout. Jeho výstupy jsou působivé, lahodné. Sólistky jsou Flórezovi spolehlivými sparingpartnerkami. Sbor, Orfeův soupeř i přítel, je velmi dobrý, ale současnou výkonnostní úroveň souborů Metropolitní opery, Covent Garden či berlínských scén přece jen nedosahuje. Totéž platí pro orchestr. Jesús López-Cobos chápe pařížskou verzi opery dost moderně a muzikologickým poznáním se v interpretaci příliš nezabývá. Nicméně i toto je cesta pro uvádění oper 18. století. Koneckonců jako celek je výsledek pozoruhodný a stojí za poslech.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: