pondělí, 19. srpen 2002

Christoph Willibald Gluck: Iphigénie en Tauride

Napsal(a) 

booklet booklet
Skutečně obtížné rozhodování. Průkopnická léta interpretace staré hudby už patří historii. Na první odvážlivce, kteří hudbu před rokem 1800 nepovažovali za dávno mrtvou záležitost a pokoušeli se ji oživit více na základě lásky a spontánního instinktu než piety spojené s nutným teoretickým studiem, se dnes hledí (ovšem nezaslouženě) s despektem. K historii však už patří i první přeopatrné a vší hudby zbavené vymudrované interpretace. Hudebníci dozráli k poznání, že i mezi poučkou a jejím uskutečněním probíhá tvůrčí proces. Dozrálo i publikum, mimo jiné také proto, že hudebníci i teoretikové pochopili, kdy víc než odchylky od daných pravidel škodí hudbě v zájmu jejich dogmaticky aplikovaného dodržování vznikající nuda. Obě předložené nahrávky pocházejí ze stejného roku. Jedna vznikla v Paříži, druhá v Massachusetts. Americká nahrávka je prezentována jako "premiÉre recording on period instruments", francouzská je označena "sur instruments originaux". Vzhledem k tomu, že francouzská byla natočena v březnu a americká v říjnu 1999, je "premiÉre recording" spíše nahrávka francouzská, na trhu však rozhoduje datum vydání snímku, a tady byla firma Telarc čilejší. Každopádně vedle sebe máme dvě podle srovnatelných parametrů připravené nahrávky. Slyšitelný rozdíl, který mezi nimi je, je dán větším obsazením francouzského snímku (mj. 15 houslistů proti 10; celkem je na Minkowského nahrávce 28 smyčců proti 18 na snímku Pearlmanově ), ale také pravděpodobně poznámkou "live recording" na nahrávce Minkowského (podle dalších údajů se jedná o záznam koncertního - nikoli divadelního - provedení). Nahrávka Marca Minkowského zdůrazňuje, že se jedná o dílo reformátora hudebního dramatu. Bouře v orchestru je opravdu "tempte", slyšíme "pluie et grÉle" (déšť a krupobití), sbory jsou na ději účastny, divocí Skythové působí hrůzostrašně (a to i přesto, že v instrumentaci Boston Baroque se objevuje piccola, která u Minkowského není), taneční scény nejsou jen instrumentálními hudebními čísly, ale při poslechu se představa tance také dostaví. Ifigenie zde opravdu trpí a bojuje se svým nitrem. I co do čistě pěveckého projevu je mému cítění bližší Mireille Delunsch, která má příjemnou barvu hlasu, jemně nasazuje fráze i výšky a nejen zpívá, ale také sděluje. Ifigenie Christine Goerke je zvukově heroičtější, její postava je však jakoby budována "zvnějšku". Srovnání představitelek titulní role platí i pro postavy ostatní. Nahrávka Minkowského poskytuje dramatické hudební kontrasty, zatímco v americké nahrávce příběh plyne a jednající osoby v něm vystupují jaksi nezúčastněně. Abych předešla nepochopení: ani jedné nahrávce a žádné její složce nelze nic vytknout - pěvecké obsazení je oborově dobře zvoleno, pěvci jsou jistí a technicky ovládají hlasy. O precizní přípravě svědčí i fakt, že Američané měli (pochopitelně jen částečně úspěšného) jazykového poradce. Jako bonus je ke snímku připojen výklad dirigenta Martina Pearlmana o jím realizované gluckovské interpretaci, kterou uvádí do souvislosti s Mozartovou Kouzelnou flétnou v nahrávce Sira Charlese Mackerrase a poukazuje na paralely hudebně-dramatického uchopení u obou autorů. Všechny složky nahrávky Telarcu včetně orchestrální jsou rovněž sehrané a vyvážené, divadlo - které jsme si díky vynálezu zvukového záznamu zvykli vnímat i bez optické složky - však pro mne obsahuje nahrávka francouzská. Na pultech bude mít tato nahrávka vinou nepřitažlivého bookletu pravděpodobně smůlu, já bych jí však osobně dala přednost.

Vydavatel: Telarc / Classic

Stopáž: 2:14:10

Nahráli: Christine Goerke, Rodney Gilfry, Vinson Cole, Stephen Salters, Sharon Baker, Jayne West, Boston Baroque, Martin Perlman

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.