Christoph Willibald Gluck: Iphigénie en Tauride

Skutečně obtížné rozhodování. Průkopnická léta interpretace staré hudby už patří historii. Na první odvážlivce, kteří hudbu před rokem 1800 nepovažovali za dávno mrtvou záležitost a pokoušeli se ji oživit více na základě lásky a spontánního instinktu než piety spojené s nutným teoretickým studiem, se dnes hledí (ovšem nezaslouženě) s despektem. K historii však už patří i první přeopatrné a vší hudby zbavené vymudrované interpretace. Hudebníci dozráli k poznání, že i mezi poučkou a jejím uskutečněním probíhá tvůrčí proces. Dozrálo i publikum, mimo jiné také proto, že hudebníci i teoretikové pochopili, kdy víc než odchylky od daných pravidel škodí hudbě v zájmu jejich dogmaticky aplikovaného dodržování vznikající nuda. Obě předložené nahrávky pocházejí ze stejného roku. Jedna vznikla v Paříži, druhá v Massachusetts. Americká nahrávka je prezentována jako "premiÉre recording on period instruments", francouzská je označena "sur instruments originaux". Vzhledem k tomu, že francouzská byla natočena v březnu a americká v říjnu 1999, je "premiÉre recording" spíše nahrávka francouzská, na trhu však rozhoduje datum vydání snímku, a tady byla firma Telarc čilejší. Každopádně vedle sebe máme dvě podle srovnatelných parametrů připravené nahrávky. Slyšitelný rozdíl, který mezi nimi je, je dán větším obsazením francouzského snímku (mj. 15 houslistů proti 10; celkem je na Minkowského nahrávce 28 smyčců proti 18 na snímku Pearlmanově ), ale také pravděpodobně poznámkou "live recording" na nahrávce Minkowského (podle dalších údajů se jedná o záznam koncertního - nikoli divadelního - provedení). Nahrávka Marca Minkowského zdůrazňuje, že se jedná o dílo reformátora hudebního dramatu. Bouře v orchestru je opravdu "tempte", slyšíme "pluie et grÉle" (déšť a krupobití), sbory jsou na ději účastny, divocí Skythové působí hrůzostrašně (a to i přesto, že v instrumentaci Boston Baroque se objevuje piccola, která u Minkowského není), taneční scény nejsou jen instrumentálními hudebními čísly, ale při poslechu se představa tance také dostaví. Ifigenie zde opravdu trpí a bojuje se svým nitrem. I co do čistě pěveckého projevu je mému cítění bližší Mireille Delunsch, která má příjemnou barvu hlasu, jemně nasazuje fráze i výšky a nejen zpívá, ale také sděluje. Ifigenie Christine Goerke je zvukově heroičtější, její postava je však jakoby budována "zvnějšku". Srovnání představitelek titulní role platí i pro postavy ostatní. Nahrávka Minkowského poskytuje dramatické hudební kontrasty, zatímco v americké nahrávce příběh plyne a jednající osoby v něm vystupují jaksi nezúčastněně. Abych předešla nepochopení: ani jedné nahrávce a žádné její složce nelze nic vytknout - pěvecké obsazení je oborově dobře zvoleno, pěvci jsou jistí a technicky ovládají hlasy. O precizní přípravě svědčí i fakt, že Američané měli (pochopitelně jen částečně úspěšného) jazykového poradce. Jako bonus je ke snímku připojen výklad dirigenta Martina Pearlmana o jím realizované gluckovské interpretaci, kterou uvádí do souvislosti s Mozartovou Kouzelnou flétnou v nahrávce Sira Charlese Mackerrase a poukazuje na paralely hudebně-dramatického uchopení u obou autorů. Všechny složky nahrávky Telarcu včetně orchestrální jsou rovněž sehrané a vyvážené, divadlo - které jsme si díky vynálezu zvukového záznamu zvykli vnímat i bez optické složky - však pro mne obsahuje nahrávka francouzská. Na pultech bude mít tato nahrávka vinou nepřitažlivého bookletu pravděpodobně smůlu, já bych jí však osobně dala přednost.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music // Telarc / Classic

Stopáž: 62:35+ 43:54 // 2:14:10

Nahráli: Mireille Delunsch, Simon Keenly-Side, Yann Beuron, Laurent Naouri, Alexia Cousin, Choeur des musiciens du Louvre, Les Musiciens du Louvre, Marc Minkowski / Christine Goerke, Rodney Gilfry, Vinson Cole, Stephen Salters, Sharon Baker, Jayne West, Boston Ba

Body: 6 z 6 - tip Harmonie