Christoph Willibald Gluck: Alceste

John Eliot Gardiner se nevyhýbá nesnadným úkolům. Nastudovat, provést a v živé podobě nahrát přelomovou a ne nejznámější operu Alceste Christopha Willibalda Glucka, toho by se možná mnohý zalekl. Interpretovat Glucka by se snad na první pohled mohlo zdát jednoduché – vždyť právě v jeho reformních prohlášeních, jak má opera vypadat a jak jsou pojata jeho operní díla, máme jednoduché „návody k použití“. Ale chyba lávky: právě jeho opery, ve svých zjednodušeních tak propracované, kladoucí důraz na náročnost syžetu i libreta samotného, nesmírně dramatické, vyzdvihující úlohu dříve zanedbávaného sboru a orchestru na úroveň sólistů, kladou obrovské nároky na všechny zúčastněné a především na dirigenta. Gluckův styl nelze srovnávat ani s Händelem, ani s Mozartem, i když souřadnice se snadno najdou – od schematičnosti prvního se snažil oprostit, druhého zase nevědomky inspiroval. Právě ve své izolovanosti je Gluck pro mnohé tvrdým oříškem. S jeho nejznámější operou Orfeo ed Euridice má Alceste mimo jiné společný tragický námět, což je jeden z důsledků inspirace v antice. S tragickou nití prostupující celý příběh kontrastuje obdivuhodná barevnost hudebních ploch a melodičnost linií. Gardiner si ze dvou verzí Alceste vybral druhou, pařížskou z roku 1776. Ta se v mnohém od první vídeňské liší a je „francouzštější“ nejen jazykem. Dramatičnost a tragika čiší z nahrávky již při prvním letmém poslechu, bez prvotního studia děje a bližších podrobností. Tento první dojem je však vytvořen z mnoha propracovaných detailů, a to jak ze strany dirigenta, tak i ze strany sólistů. Přestože hvězdami nahrávky inzerovanými na obálce jsou představitelé ústředního královského páru Anne Sofie von Otter a Paul Groves , obdivuhodně vyrovnaní jsou s nimi ve svých výkonech všichni ostatní sóloví zpěváci. Hlas Anne Sofie von Otter možná na první pohled zaskočí, protože se v něm ztěží hledá podobnost s její interpretací skandinávských vánočních písní či italských árií. Je totiž tragický, tak jak je tragická po celou dobu postava Alceste, temný, dramaticky roztřesený strachem i odhodláním k sebeobětování. Je důkazem široké škály výrazových poloh této zpěvačky. Nahrávka jako celek je plná dynamických a barevných kontrastů, jaké si jen lze představit. Přestože obrazová dokumentace předkládá autentické snímky z premiéry v pařížském divadle Châtelet, po níž byla uskutečněna tato nahrávka, vizuální složku v tomto případě snad ani není nutno postrádat. John Eliot Gardiner se nevyhýbá nesnadným úkolům. Nemá to zapotřebí – zde je další důkaz.

Lucie Maňourová

HHHHH

Gluckova Alceste má v dějinách opery výsadní postavení: původní verze byla komponována ve Vídni v roce 1767 a představuje jedno z hlavních takzvaných reformních děl opery 18. století. Podobně jako předchozí opera Orfeo ed Euridice byla Alceste v roce 1776 skladatelem přepracována pro Paříž. Tato verze se stala všeobecně oblíbenější, především pro své dramatické kvality, a byla rovněž zvolena J. E. Gardinerem pro tento snímek. Jelikož Gluckovy opery zdaleka netvoří běžnou součást repertoáru českých divadel a samotná Alceste patří mezi spíše méně nahrávané tituly, neuškodí snad několik slov o dílu jako takovém. Gluck v této opeře zpracoval jeden z nejkrásnějších námětů antické literatury, příběh o Alkéstis, manželce Admétově, jež neváhala dobrovolně odejít do podsvětí, aby prodloužila život svému muži. V některých bájích zachraňuje situaci Admétův přítel Héraklés, který přemůže boha smrti Thanata a navrátí tak Alkéstě život. V pařížské verzi Gluckovy opery Héraklés zažene přímo celý zástup podsvětních bohů, což je nepochybně efektnější. Některé scény v prvním a druhém dějství bude dnešní divák (natož posluchač) považovat patrně za příliš zdlouhavé, kompenzaci ale jistě najde v ústředních dialozích Admeta a Alkéstis. Jakožto plod reformních názorů a francouzských tradic obsahuje tato Gluckova opera spíše jen kratší árie, recitativy pouze accompagnato, samozřejmě tance a relativně početné sbory. Na vaše smysly nebudou útočit záplavy výrazných melodií jako v italské opeře (i když nejedna árie tuto inspiraci nezapře), ale spíše dramatická dikce a bohaté harmonie; přesto je však Gluckova partitura velmi rozmanitá. Několik málo částí působí sice jakoby nepatřičně, například tanec kněží v prvním dějství anebo zhudebnění Admétova pokusu vyrvat Alkéstis podsvětním bohům (ArrÇtez! Akt III, scéna 4). Na druhou stranu, již první tóny předehry vás uchvátí a v průběhu opery dáte bezpochyby Gluckovi opětovně svůj hlas; řada míst jako by otevírala „průhledy“ do pozdějších oper W. A. Mozarta. Vznešené a hluboké lidské drama – přestože v mytologických kulisách – se stalo i východiskem Gardinerovy interpretace. Antická velebnost vedla možná k větší rigoróznosti v tempech uvnitř čísel, pečlivá práce s dynamikou a akcenty však vytváří nesmírně živý tvar. Souhra orchestru, stejně jako bohatství jeho barev je fantastická (Charonovu troubu je nutno vzít na milost…), podobných kvalit dosahuje i slavný Monteverdi Choir . Titulní role byla svěřena slavné mezzosopranistce Anne Sofie von Otter , čímž si Gardiner pojistil dokonalou Alkéstis – skutečnou královnu, silnou a přesto plnou těch nejhlubších citů. Zpěvačka nabízí obdivuhodné bohatství barevných odstínů a takřka dokonalou deklamaci – vše ve službě výrazu. Podobně i Paul Groves vytvořil skvělého Adméta, vášnivého i zoufalého; čistě hédonisticky je pak třeba ocenit měkkost i těch nejvyšších tónů jeho krásného tenoru. Z dalších zpěváků bych osobně rád ještě upozornil na Joanne Lunn , zpívající sóla v oslavných sborech Thessalanů. Závěrečný verdikt je jednoznačný: nejlepší nahrávka této opery a patrně na dlouhou dobu.

Marc Niubó

HHHHHH

V operním světě proslavená inscenace režiséra Roberta Wilsona má konečně svou zvukovou verzi, a tak se mohou posluchači těšit nejen krásou Gluckovy hudby v opeře Alceste , ale především uměním švédské mezzosopranistky Anne Sofie von Otter .

Příběh Alcesty byl kdysi častou předlohou pro operní libreta (Lully, Händel, Schweitzer), ale až Gluck dal díky své cílevědomé snaze po překonání ustrnulých konvencí opery své doby, pravdivosti ve znázornění postav a akcentaci vnitřních konfliktů mezi jednajícími osobami tomuto tématu novou dynamiku. Velké téma obětující se lásky královského páru Alceste a Adméta vyjádřil Gluck hluboce působivou hudbou. Při realizaci nahrávky pak stačí, když se sejde silný realizační tým a výsledek musí být zákonitě mimořádný. John Eliot Gardiner prezentuje Glucka velmi expresivně a opět prokázal, jak velký kus cesty ušel od doby, kdy začínal s historicky poučeným provozováním barokní a klasické hudby. Pro hlavní postavy – Alceste (von Otter ) a Adméta (Paul Groves ) – vytvořil široký, umělecky inspirativní prostor, na kterém se mohli zpěváci detailně profilovat. Vznikla tak dle mého soudu nejlepší vokálně instrumentální nahrávka labelu Philips v tomto roce.

Luboš Stehlík

Vydavatel: Philips / Universal Music

Stopáž: 65:15 + 69:41

Nahráli: Anne Sofie von Otter – mezzosoprán, Paul Groves – tenor, Dietrich Henschel – bas, Yann Beuron – tenor, Nicolas Testé – bas, Ludovic Tézier – baryton, Joanne Lunn, Katherine Fuge – soprán, Monteverdi Choir, English Baroque Soloists, John Eliot Gardiner

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: