Chris Potter – Follow The Red Line, Live at The Village Vanguard

Chris Potter – tenor saxofon, basklarinet, Adam Rogers – el. kytara, Craig Taborn – Fender Rhodes piano, Nate Smith – bicí. Nahráno: live, 15. – 17. 2. 2007, Village Vanguard, New York. Vydáno: 2007. TT: 75:23. 1 CD Universal Music 0600753019085 (Universal Music).

Ačkoli Potterova klíčová nahrávka Underground vyšla před rokem a něco (recenze Harmonie 6/2006), saxofonista svůj sen o neotřelém fusion kvartetu s fender rhodes a bez basy živě realizuje již delší dobu (s touto mírně obměňovanou kapelou jezdí po světě takřka čtyři roky). Z různých rozhlasových záznamů je přitom patrné, že experimentálních složek ubývá, skladby se zkracují a stále více zahušťují temnými funkovými a rockovými rytmy. Obrysy toho, co měl Potter kdesi na začátku v hlavě, se tak stále více vyjasňují a snadno zapamatovatelná témata tomu jenom napomáhají. To nicméně nic nemění na tom, že záznam z Village Vanguard je skvělým zážitkem.

Původně pečlivě prokomponované skladby se v legendárním manhattanském klubu stávají jenom odrazovým můstkem k nespoutaným improvizačním dobrodružstvím. Kapela překypuje energií a hlasitostí a nelze se ubránit (zvláště pod vlivem psychedelických pasáží Craiga Taborna na fender piano) paralelám k podobně opojným lektvarům, které na stejných místech v době horečky jménem Bitches Brew předváděl i Davisův kvintet.

Potter sám se dávno dokázal vymanit z nálepky „mladého umělce“, své vzory nezastírá, ale zároveň je přetavuje do neskutečně individuálního a charakteristického výrazu. Nelze se ubránit dojmu, že měsíc po svém odchodu právě tady mohl najít Michael Brecker úctyhodného nástupce. Stopáž většiny skladeb není menší než dvanáct minut, Potterovy kompozice pro Underground kvartet ale nenudí ani chviličku, naopak vás nenechají vydechnout. V kompoziční práci, skvěle využívající dynamiky, napětí a nejrůznějších barevných odstínů, vyvážených poměrů prokomponovanosti předpřipravených témat a improvizační nespoutanosti, je možno pozorovat mnoho z toho, co se saxofonista naučil u svého někdejšího mentora Davea Hollanda.

Detroitský vizionář Craig Taborn je nesporně dalším hrdinou snímku; celek rytmiky nádherně sonicky propojuje s nekonečnými Potterovými běhy a jeho práci ve spodních rejstřících Fenderu lze hodnotit jen jako vynikající, absenci basy posluchač prakticky nepostřehne. Klávesista přispěje i několika nezapomenutelnými sólovými pasážemi (abstraktní textury v polovině Arjuny nebo sofistikovaný dialog s Potterovým basklarinetem v závěrečné Togo ). Kytaristu Waynea Krantze oproti studiovému snímku nahradil Adam Rogers; tady vyniká především v osobitých, bluesověji laděných přednesech ve středních a pomalejších tempech (závěr úvodní Train , Pop Tune #1 ), ve (většinově zastoupených) rychlejších skladbách pracuje spíš jako ryze rytmický hráč (s neotřelým funkovým feelingem), nicméně bez větších příležitostí k sólovému vystoupení.

Potter na svá hlavní, možná i stylotvorná alba, jistě teprve čeká, jeho ambiciózní kvartetní formát je ale přinejmenším velmi důraznou odpovědí všem, kteří tvrdí, že fúzi jazzu s rockem či funkem již odzvonilo.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější