pondělí, 14. září 2020

Chlapi nepláčou. Jen když hraje Haasovo kvarteto.

Napsal(a) 

 , foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

Středověký kostel sv. Mikuláše v nejlidnatější ostravské čtvrti Poruba, kdysi „vzorném socialistickém městě horníků a hutníků“, má velmi civilní interiér a atmosféru. O to osobněji, osobitěji a bezprostředněji působila dramaturgie pátečního koncertu Svatováclavského hudebního festivalu (11. 9. 2020). Na programu byla dvě nejspíše nejsubjektivnější díla české kvartetní literatury 19. a 20. století – Smetanův 1. smyčcový kvartet e moll Z mého života a 2. smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné. Jejich nastudování se ujal pravidelný a vyhledávaný festivalový host, Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek), letos očekávaný po loňské pauze způsobené zdravotní indispozicí s očividnou nedočkavostí početného publika. Doba je nejistá, časy jsou tekuté. A tak se stalo, že absolutně ztišené publikum hltající každý tón odměnilo kvartetisty standing ovation již po Smetanově kvartetu. Rozhodně ne předčasně, a nikoliv neoprávněně.


„Když je zlomil vysoký flažolet prvních houslí, zabolelo to všechny přítomné. Krásně to zabolelo...“


Haasovci vnesli do interpretace Smetanova kanonického díla razanci a tóny v předcházejících generacích kvartetistů neslýchané. S nahrávkou Smetanových kvartetů v podání Haasova kvarteta jsem se již před lety vypořádal na stránkách Harmonie. Proto jsem tušil, co bude publiku předloženo. Razantní vstupní akord I. věty rázem roztrhl oponu Smetanova dramatu pro čtyři smyčcové hlasy. Krajní věty drásaly lak nástrojů i posluchačská srdce. Publikum si ovšem libovalo ve vnitřně rozervaném světě Smetanova autobiografického kvartetu až masochisticky. Nic není Haasovcům vzdálenější než salonní koketerie, proto jsem marně hledal ve II. polkové větě alespoň ozvěny romantických salonů, v nichž byl skladatel tak doma. Fráze končící na prázdné struně v závěru III. věty předznamenaly eruptivní výbuch finále. Když je zlomil vysoký flažolet prvních houslí, zabolelo to všechny přítomné. Krásně to zabolelo… Aplaus, kratičká pauza a Janáček.

Zprvu jsem litoval, že koncert nekončil Smetanou a nezačínal Janáčkem. Ale kvartetisté jako dovední psychologové smyčcové hry pochopili, že nemohou s posledními tóny Smetanova kvarteta pustit publikum domů. Ve druhé polovině večera vpadla na pomyslné jeviště před chrámovým oltářem Janáčkova pozdní milostná aféra. Stejně jako ve Smetanově kvartetu se nejprve přihlásila ke slovu viola hostujícího, a přesto domácího Pavla Nikla, jehož zvučný tón byl průvodcem celého večera. Pokud byl program koncipován jako pocta dominantní viole, pak nezbývá než smeknout před dramaturgickou rafinovaností kvartetistů. Janáček Haasova kvarteta nešetří nástroje, autorský zápis ani publikum – hraje se o život, a to doslova.

 , foto Ivan Korč foto: Ivan Korč

Ve finále Listů důvěrných museli kvartetisté vzdorovat ještě jednomu nepříteli, totiž zvukovému smogu snášejícímu se nad kostelem z nedalekého amfiteátru, kde rozpálené publikum bez samospasitelného dvoumetrového odstupu excitoval recitátor Leoš Mareš. Janáčkova story ovšem zvítězila a kvartetisté se ústy Pavla Nikla publiku omlouvali, že snad budou muset odejít bez připraveného přídavku. Posluchači jim to nedovolili, a tak Haasovci vytáhli z kabátu trumf, který se stal jejich triumfem – Lento z Dvořákova Amerického kvartetu F dur op. 96. Je to takový pořadatelský nešvar, usazovat recenzenty do druhé řady. Dvořákovo Lento – „jedna z nejkrásnějších pomalých vět smyčcové literatury“, jak se svěřil Pavel Nikl – mně vehnalo slzy do očí. Chlapi sice nepláčou, ale když hraje Haasovo kvarteto, může se to snadno stát.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.