čtvrtek, 12. únor 2004

Charlotte Martinů: Můj život s Bohuslavem Martinů

Napsal(a) 

booklet booklet
Paměti Charlotte Martinů nejsou sice strhujícím ani přehnaně dojemným čtením, ale pro poznání osobnosti skladatele, jemuž po tři desetiletí stála tato žena oddaně po boku, jsou nepostradatelné. Skutečnost, že vyšly poprvé "pořádně" (i když vlastně již potřetí), je proto skvělá. Knížce se dostalo vzácné nakladatelské lásky a péče. Je nově a dobře přeložená (Catherine Ébert-Zeminová) a hezky vypadá. Co je ovšem ještě důležitější, je fakt, že je opatřena bohatým poznámkovým aparátem a že je "necenzurovaná", jak ostatně správně a reklamně logicky upozorňuje přebalová páska.

Jak známo, první dvě vydání podlehla svévolné komunistické "úpravě" - zamlčovala a vypouštěla se některá nepohodlná jména a podobně. To je naštěstí už za námi. Autocenzura samotné Charlotty Martinů ovšem zůstává, s tou se nedá nic dělat. A tak tato kniha nemůže být zdrojem politických a intimních informací. Kritický vztah skladatele ke komunistickému režimu a důvody a peripetie jeho poválečného "nenávratu" domů neosvětluje. Tam je třeba čtenáře odkázat k nové martinůovské monografii od Jaroslava Mihuleho. Proč se vdova po skladateli těmto tématům vyhýbá, se dá jen odhadnout: nezajímala se o ně příliš, a navíc nehodlala režim dráždit, vždyť sama jezdila do Československa, kde se zasloužila o dobrou budoucnost hudby svého zesnulého chotě. Zcela pochopitelné ovšem naopak je, že Charlotte Martinů nehovoří ani o vztazích svého chotě k jiným ženám. Její vzpomínky na zachycované události jsou trochu idealizující, trochu naivní, trochu výběrové a trochu povrchní.

Rozsáhlá přidaná nová práce editorů (Ludmila Sadílková a Aleš Březina ) tyto zajímavé, ale občas faktograficky nepřesné a v názorech kusé paměti posunula nyní o sto procent dál: pod čarou čteme o souvislostech - jsou tu četné znalecky výstižné biografické charakteristiky zmiňovaných osobností, jsou tu vysvětlení toho, co Charlotte pomíjí, a občas zaznívá z korespondence i hlas samotného Bohuslava Martinů. A jsou tu v poznámkách pro zajímavost vloženy i ty pasáže či slova a věty, které sama Charlotte při revizi rukopisu místy vyškrtla.

Paměti bohužel příliš neosvětlují umělecké pohnutky skladatele, nehovoří o obsahu jeho rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi, nepopisují jeho hudbu. Dokonce ani dostatečně neosvětlují jeho vlastnosti, zvyky a chování, jeho bydliště a cesty. Zůstávají spíše u nahodilých momentek. Nedozvíme se z nich téměř nic ani o vnitřním životě Charlotty Martinů, ani mnoho o jejím vidění okolního světa. Nebyly psány (či spíše diktovány) se systematickým záměrem a nadhledem, jsou prostým popisem. Přesto jsou nedocenitelným dokumentem. Jsou, jaké jsou. Při pozorném čtení a ochotě ke vcítění ovšem i z nich ti, kdo Bohuslava Martinů a jeho hudbu mají rádi, získají o skladatelově životě mnohé podrobnosti. Paměti lze doporučit jako jeden z doplňků, jako potvrzení ke zmíněné monografii Jaroslava Mihuleho, která čtivým způsobem probírá velmi podrobně život a tvorbu skladatele v dobových souvislostech a která do jisté míry také dává nahlédnout i do jeho soukromí. Charlotte Martinů k tomu poskytuje, byť z odstupu roku 1966, dílčí decentní pohled ze břehu, z něhož muzikolog pozorovat nemohl. Asi nejcharakterističtějším projevem toho je její pojmenovávání manžela - buď je to Bohuš, nebo Papínek.

Nadaci Bohuslava Martinů, v jejíž péči "urtext" pamětí vyšel, se takto podařil další vynikající krok. Odkaz Martinů, který je nově a moderně mapován a zpřístupňován, je v dobrých rukou.

Editio Bärenreiter 2003, ISBN 80-86385-22-1, 228 s.

Body: 1 z 6

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.