Charlotte Martinů: Můj život s Bohuslavem Martinů

Jak známo, první dvě vydání podlehla svévolné komunistické „úpravě“ – zamlčovala a vypouštěla se některá nepohodlná jména a podobně. To je naštěstí už za námi. Autocenzura samotné Charlotty Martinů ovšem zůstává, s tou se nedá nic dělat. A tak tato kniha nemůže být zdrojem politických a intimních informací. Kritický vztah skladatele ke komunistickému režimu a důvody a peripetie jeho poválečného „nenávratu“ domů neosvětluje. Tam je třeba čtenáře odkázat k nové martinůovské monografii od Jaroslava Mihuleho. Proč se vdova po skladateli těmto tématům vyhýbá, se dá jen odhadnout: nezajímala se o ně příliš, a navíc nehodlala režim dráždit, vždyť sama jezdila do Československa, kde se zasloužila o dobrou budoucnost hudby svého zesnulého chotě. Zcela pochopitelné ovšem naopak je, že Charlotte Martinů nehovoří ani o vztazích svého chotě k jiným ženám. Její vzpomínky na zachycované události jsou trochu idealizující, trochu naivní, trochu výběrové a trochu povrchní.

Rozsáhlá přidaná nová práce editorů (Ludmila Sadílková a Aleš Březina ) tyto zajímavé, ale občas faktograficky nepřesné a v názorech kusé paměti posunula nyní o sto procent dál: pod čarou čteme o souvislostech – jsou tu četné znalecky výstižné biografické charakteristiky zmiňovaných osobností, jsou tu vysvětlení toho, co Charlotte pomíjí, a občas zaznívá z korespondence i hlas samotného Bohuslava Martinů. A jsou tu v poznámkách pro zajímavost vloženy i ty pasáže či slova a věty, které sama Charlotte při revizi rukopisu místy vyškrtla.

Paměti bohužel příliš neosvětlují umělecké pohnutky skladatele, nehovoří o obsahu jeho rozhovorů s nejrůznějšími osobnostmi, nepopisují jeho hudbu. Dokonce ani dostatečně neosvětlují jeho vlastnosti, zvyky a chování, jeho bydliště a cesty. Zůstávají spíše u nahodilých momentek. Nedozvíme se z nich téměř nic ani o vnitřním životě Charlotty Martinů, ani mnoho o jejím vidění okolního světa. Nebyly psány (či spíše diktovány) se systematickým záměrem a nadhledem, jsou prostým popisem. Přesto jsou nedocenitelným dokumentem. Jsou, jaké jsou. Při pozorném čtení a ochotě ke vcítění ovšem i z nich ti, kdo Bohuslava Martinů a jeho hudbu mají rádi, získají o skladatelově životě mnohé podrobnosti. Paměti lze doporučit jako jeden z doplňků, jako potvrzení ke zmíněné monografii Jaroslava Mihuleho, která čtivým způsobem probírá velmi podrobně život a tvorbu skladatele v dobových souvislostech a která do jisté míry také dává nahlédnout i do jeho soukromí. Charlotte Martinů k tomu poskytuje, byť z odstupu roku 1966, dílčí decentní pohled ze břehu, z něhož muzikolog pozorovat nemohl. Asi nejcharakterističtějším projevem toho je její pojmenovávání manžela – buď je to Bohuš, nebo Papínek.

Nadaci Bohuslava Martinů, v jejíž péči „urtext“ pamětí vyšel, se takto podařil další vynikající krok. Odkaz Martinů, který je nově a moderně mapován a zpřístupňován, je v dobrých rukou.

Editio Bärenreiter 2003, ISBN 80-86385-22-1, 228 s.

Body: 1 z 6

Sdílet článek: