Mingus svou hudbu provázel dnes již legendárním textem, který mimojiné popisuje to, o čem jeho dílo vlastně vypráví, totiž o útěku před depresí, o výletě do exotického města (s mladým bubeníkem Danniem Richmondem), který dopadl jako divoká noční jízda: „Chodil jsem od panáka k panáku, od tequily se solí a limetou ke všem těm hot chilli peppers, které tam měli, utratil jsem všechny peníze, co jsem vydělal a ještě víc, snažil jsem se zapomenout na blues, co jsem si s sebou přivezl – a to všechno bez ženské. Vlastně to skončilo zápasem mezi Dannym a mnou, kdo koho překoná v tijuanském tequila-víno-ženy-zpěvu a tanci. Danny prohrál: byl hodně lačný, ale já jsem hlady umíral.“ Mingus přesně popisuje, jak ho již alkoholem a patrně kokainem omámeného napadlo vše, co uvidí, překládat do hudby a do detailu referuje, co kterou skladbu, který motiv inspirovalo. Úvodní Dizzy Moods je melodie, která Minguse napadla v autě na harmonickou strukturu skladby Woody'n'you Dizzy Gillespieho a má vyjadřovat očekávání výletních dobrodružství cestou na letiště. Ysabel's Table Dance – nazvaný nakonec podle flamencové tanečnice Ysabel Morel , jejíž kolega Frankie Dunlop v nahrávacím studiu uspořádal pravou kastanětovou bouři – je původně inspirován barovým striptýzem a vzrušením, které tento v Mingusovi zažehl. Tijuana Gift Shop „připomíná tapetu, o kterou jsem smlouval a koupil jsem ji ze zdí jednoho starého obchodu s dárky“. Los Mariachis , skladba z oněch pěti nejoceňovanější, vychází ze zážitku s pouličními tijuanskými muzikanty. A závěrečné Flamingo , které původní album doplňuje na výsledných zhruba pětatřicet minut, má s Tijuanou společné už jen vzpomínky a je spíše spojnicí s Mingusovými velkým vzorem, Dukem Ellingtonem.
Tohle vše ale patří do učebnic základní jazzové historie. Stejně jako je obecně známo, že Migus dosahoval nefalšované lidovosti interpretace své hudby jednak výběrem přirozeně živočišných muzikantů (tady si chválí opravdu výjimečného trumpetistu Clarence Shawa a svého dvorního trombonistu Jimmyho Kneppera , toho, kterému později v záchvatu vzteku vyrazil zuby… Mingus byl komplikovaný génius… viz učebnice) a především tak, že jim party důsledně pouze předzpívával a nikdy, nikdy nepsal do not. Po této, dnes z časových důvodů nepředstavitelné přípravě pak následovalo natáčení, kterému dominoval autoritativní dvoumetrový skladatel – maximalista a hrozilo při něm nervové zhroucení studiového technika, jenž v dobách, kdy to vůbec nebylo běžné, musel nejprve točit a posléze znovu pouštět a natisíckrát stříhat a nakonec ručně slepovat v úplně jiném pořadí Mingusem schválené vybrané kousky natočeného pásu. RCA Victor pak snímek vydala až po pěti letech. Snímek, který Minguse nejenže řadí vedle Ellingtona, ale svou konečnou pestrou formou, programovostí a silou hudebního výrazu a imaginace odkazuje možná i na veličiny z největších – Stravinského či Mahlera.
Když v roce 1986 vydala RCA jinak sestříhanou verzi pod názvem New Tijuana Moods, šlo o senzaci. Když k obojímu tentokrát ještě přidala dochované nepoužité sekvence z natáčení včetně útržků dialogů ve studiu, dosáhla maximálně vzrušujícího dokumentu, jakých znají učebnice málo.
Vydavatel: BMG
Stopáž: 77:07 + 79:51
EAN: 0743212577020
Nahráli: Charles Mingus – b, voc, Clarence Shaw – tp, Jimmy Knepper – tb, Shafi Hadi – as, ts, Bill Triglia – p, Dannie Richmond – dr, Ysabel Morel – voc, tleskání, Frankie Dunlop – kastaněty, tamburína
Body: 6 z 6 – tip Harmonie