neděle, 29. květen 2011

Charles Lloyd Quartet - Mirror

Napsal(a) 

Charles Lloyd Quartet - Mirror Charles Lloyd Quartet - Mirror

Charles Lloyd – tenor a altsaxofon, Jason Moran – piano, Reuben Rogers – kontrabas, Eric Harland – bicí. Nahráno: New York, 2010. Vydáno 2010. TT: 44:08. 1 CD ECM 2176 (distribuce 2HP Production).

Jak jinak nazvat album plné upřímných zpovědí než Mirror , tedy zrcadlo? Možná i takovou otázku si kladl saxofonista Charles Lloyd , když přemýšlel o vhodném pojmenování nejnovější nahrávky svého dlouholetého „working bandu“ s pianistou Jasonem Moranem , basistou Reubenem Rogersem a bubeníkem Ericem Harlandem . Zrcadlo nastavuje Lloyd jak sobě, tak svým posluchačům, aby sebe i je přiměl k reflexi v magické moci hudby.

K popisu Lloydovy tvorby se hodí nejrůznější slova: hledání, uvolněnost, radost, krása, lyrika, duchovnost, prostota... Ač se Lloyd již dávno stal legendou, stále ze sebe nedokázal zcela setřást stigma klonu Johna Coltrana, respektive jeho lyrické části osobnosti. Stal se nositelem Coltraneova duchovního odkazu a převzal štafetový kolík těsně před začátkem Coltraneovy expedice do hudebního vesmíru.

Lloydovo cvrlikavé frázování (s čas od času nejistou intonací) zaujme a prozrazuje rytmický nadhled. Lloyd rozhodně netlačí na pilu a přenechává starost o groove především rytmice. Občas se s ní ovšem s chutí uzamkne do povznášející symbiózy. Eric Harland a Reuben Rogers hrají jako jedno tělo a pianista Jason Moran provokuje jak je, tak samotného Lloyda k neustálému vymýšlení. Moran dokáže rozeznít klavír do gejzírů alikvótů, ale zároveň na klávesy přenést třeba nasupenost, seriózní výpověď či naopak monkovské výstřelky. Občas zní jeho sazby tak trochu mehldauovsky, ale jen na chvíli, snad v reminiscenci na éru Lloydovy spolupráce s tímto klavírním fenoménem dneška. Po většinu času je to ovšem nefalšovaný Jason Moran, klavírista jedinečný, bez předsudků a s jasným názorem na věc. Moran jako skutečný inovátor a bludný element, jenž se nebojí udělat chybu, aby se mu otevřel nový prostor. V dnešním řemeslně dokonalém jazzu tato schopnost zoufale schází, a pokud někdo dokonalost upozadí ve prospěch něčeho nového, automaticky se pozitivně odliší. Podobně nekompromisně se mezi klavíristy profilují třeba Vijay Iyer nebo Craig Taborn. Jason Moran opravdu není pianista pro jazz brunch v pětihvězdičkovém hotelu, naopak mu v každé frázi či hudební myšlence evidentně o něco jde.

Charles Lloyd takto vyhraněný určitě není, ač do flagrantního mainstreamu má daleko. Přesvědčuje především atraktivitou tónu a lyrickým nadáním. Z vlastní zkušenosti z loňského vídeňského koncertu v Konzerthausu ovšem mohu potvrdit, že ve svém úctyhodném věku má neustále neuvěřitelnou energii a dokáže ji beze ztráty přenést směrem k posluchačům. Výběr repertoáru na desce Mirror je možná místy až zbytečně konzervativní, ale poutavých verzí Monkových klasik Monk’s Mood či Ruby My Dear není nikdy dost. Jason Moran je navíc opravdu nepřekonatelným instrumentalistou monkovské krve. Eric Harland a Reuben Rogers jsou zase nejen rytmicky sofistikovaní, ale hlavně neskutečně muzikální a inspirativní doprovazeči. Ne nadarmo mají v Lloydově kapele už pár let stálé angažmá.

Koncepčně jde v případě Charles Lloyd Quartetu o úplně jinou hudbu, než jakou dnes vytváří třeba kapela další legendy jazzu Wayne Shortera, je ovšem podobně okamžitě identifikovatelná. Lloyd disponuje skutečně nezaměnitelným hlasem, o tom není sporu. Elementy v kapele namíchal skvěle, Rogers dodává zemitost i blues a Moran s Harlandem dokážou dodat společnému dílu to správně štiplavé koření. Od Charlese Lloyda už jen stěží můžeme čekat zásadní stylotvorný krok, spousty nádherné hudby ovšem ano.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.