Charles Dutoit – The Art of Charles Dutoit

(Mendelssohn, Berlioz, von Suppé, Saint-Saëns, Chabrier, Respighi, Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, Musorgskij, Kodály, Bartók, Debussy, Ibert, Ravel, Gershwin, Poulenc, Stravinskij)

Orchestre symphonique de Montreal, Philharmonia Orchestra, Orchestre National de France, L0˜Orchestre de la Suisse Romande, Charles Dutoit. Produkce: Niv Fichman, Barbara Willis Sweete. Text: A, F, N. Nahráno: 1981?-?1998. Vydáno: 2006. TT: CD 476 min., DVD 57:00. DDD. 6 CD, 1 DVD Decca 4757930 (Universal Music).

Universal Music pokračuje ve „výprodeji skladových zásob“ a dává na trh další papírovou krabičku napěchovanou šesti cédéčky a jedním DVD. Doufejme, že je to příznak vstřícnější obchodní politiky k milovníkům klasické hudby, nikoli důsledek skomírajícího vydavatelského průmyslu. Osm hodin hudby a další hodina videoprogramu obsažené v tomto titulu je spojeno s dirigentem Charlesem Dutoitem (narozen 1936), s kterým Decca pracuje od roku 1980. Kolekce rozhodně nepůsobí jako „co dům dal“. Je tu shromážděno zřejmě to nejlepší, co Dutoit pro Deccu natočil. Zároveň je to přehlídka pokladů orchestrální literatury 19. a 20. století, přičemž od slavných skladatelů není prvoplánově vybráno jen to nejslavnější dílo. Berlioz není zastoupen Fantastickou symfonií, nýbrž ranou předehrou Les Francs-juges op. 3 , od Ravela tu není Bolero, ale Matka husa . Stravinskij je vedle Svěcení jara reprezentován oběma nevokálními symfoniemi. Z Korsakova se ovšem standardně nabízí Šeherezáda , z Musorgského Kartinky , od Debussyho Faunovo odpoledne . O tom, že dramaturgie není primárně komerční, svědčí i fakt, že byli zařazeni i skladatelé, kteří by se v dárkových kolekcích typu „Skvosty klasické hudby“ asi neobjevili: Ibert, Kodály, Respighi. Od velkokapacitních kufříků s klasikou se tento titul diametrálně liší i kvalitou zvuku: všechny snímky jsou DDD.

Po interpretační stránce se ve všech nahrávkách pohybujeme na světové úrovni, byť jsou znát rozdíly mezi orchestry, jež Dutoit řídí. Nejvíce zastoupený Symfonický orchestr Montreal hraje nejtechničtěji, nejpřesněji, což oceníme zejména ve Stravinském. Symfonie in C vychází v jeho podání podstatně lépe než Symfonie o třech větách orchestru De la Suisse Romande. Petruška je krásně přehledný, zvukově nadýchaný, i když nemá „ostrost“ Ančerlova nepřekonatelného snímku. A v první části Korsakovovy Šeherezády postrádáme pocit onoho nezadržitelného tahu, který tato geniální věta umí vyvolat. Montrealským obecně lépe vychází modernější, na rytmu postavená hudba, než romantická dramatičnost. Bartókův Koncert pro orchestr je jim bližší než Čajkovského Romeo a Julie . Dechová sekce orchestru National de France se naprosto skvěle uplatňuje v komorní Francouzské suitě Francise Poulenca.

Bonusové DVD tentokrát nese dva půvabné snímky režisérky Barbary Willis Sweete, kterým patnáct let, které uplynuly od natočení, neublížilo. V obou případech je dirigent Charles Dutoit součástí obrazu, takže můžeme sledovat jeho pověstnou dirigentskou techniku. Ve zfilmované suitě z Prokofjevova baletu Romeo a Julie se taneční umění prolíná se záběry orchestru, dirigenta a publika tvořeného baletními umělci, kteří z hlediště sledují jednání postav, které sami ztvárňují. Skvělý nápad. Choreografie je jinak dosti nezajímavá, ale televizní zpracování je pozoruhodné. Druhým snímkem je humorně pojatá Prokofjevova Klasická symfonie . Baletní groteska – bezpochyby inspirovaná Chaplinem – nás přivádí do zákulisí koncertního sálu, do šaten umělců, kteří jsou holeni, česáni, líčeni a strojeni v rytmu Prokofjevovy hudby. I Charles Dutoit tu má několik pěkných výstupů.

Nabídka firmy Decca je tedy po všech stránkách přijatelná. Nešetří se v ní na interpretační ani zvukové kvalitě, výběr hudebních děl je široký, program na DVD není jen na jedno shlédnutí. Úsporný je jen booklet, který kromě článku o spolupráci dirigenta s Deccou nepřináší žádné informace o dílech, skladatelích či interpretech. V internetové době to snad ani není tolik potřeba.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: