středa, 25. květen 2016

Chamber Music: Druhý pól Miroslava Srnky

Napsal(a) 

Skladatel Miroslav Srnka má dobrý rok. Na jeho počátku se z jeho opery South Pole stala událost mezinárodního významu a nyní mu vychází CD s komorní hudbou. Posluchači si tak mohou porovnat dva póly jeho hudby: v opeře jako součást spektáklu zahrnujícího děj i vizuální stránku a na komorním poli, kde nic neodvádí pozornost od hudby samotné. Ačkoliv – i sem si vnější svět nachází cestu. Srnkova hudba není programní ve smyslu romantického vyprávění a popisnosti. Velmi často ale odráží nehudební inspiraci, o níž se autor nezdráhá mluvit. Záleží pak na posluchačích, do jaké míry budou při poslechu hledat paralely. Čtveřice skladeb z rozmezí let 2006 až 2011 je seřazena od největšího obsazení klavírního kvinteta přes kvarteto a trio po duo violoncella s klavírem. Výsledek působí jako jednolitá kompozice – tři věty s epilogem.

Dvacáté století v západní vážné hudbě je příběhem o hledání krásy v nových způsobech zacházení se zvuky. S nacházením nových cest jsou pochopitelně více či méně opouštěny staré jistoty jako tonální harmonie a melodie, aby bylo možné zkoušet nové, třeba zahuštěnější zvukové struktury. Právě tkaní struktur je možná nejsilnější Srn­kovou stránkou. I z relativně ome­zených možností smyčcového kvarteta a klavíru (a bez přílišného využívání nezvyklých hráčských tech­nik) dokáže vybudovat impozantní celky. Pokud bychom si měli pomoci mimohudební paralelou, spíše než pozorování barevného obrazu je to prohlížení architektury nebo sochy. Tyto hudební struktury totiž působí, jako by měly tři rozměry.

Zmíněné mimohudební inspirace nám samozřejmě při poslechu nemusí přijít na mysl, ale přeci jen těžko odolat pokušení nahlédnout skladateli do mozku a pokusit se sledovat cestu od vnějšího impulsu k hudbě: úvodní Pouhou vlnou (2008) vychází z fragmentu textu Dvořákovy Rusalky a z představy vln na vodní hladině. Pokud toto víme, není těžké slyšet vlnky v klavíru, záro­veň ale hudba obsahuje další prvky a vrstvy, v nichž tuto inspiraci neuslyšíme. Následující kvartetní Engrams (2011) zase mají kořeny v pozorování hejna špačků a zkoumání jejich letových křivek. Tady je mistrovská schopnost vytvořit dojem trojrozměrnosti slyšet asi nejjasněji. Linky se proplétají hustě, občas jako bychom místo kvarteta naslouchali smyčcovému orchestru. Mění se rychlost pohybu, ve druhé polovině se na chvíli zastaví v jednom akordu a dlouho, předlouho se ztišuje, až v posledních minutách nastoupí k rytmicky razantním a disonantním frázím. Tree of Life (2010) pro housle, violu a violoncello nese anglický název Pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima), známého mimo jiné schopností vylučováním chemické látky bránit v růstu konkurenčním rostlinám ve svém okolí. Tato vlastnost nejspíš nebyla tím, co Miroslava Srnku inspirovalo. Dle jeho vlastních slov šlo hlavně o vizi rozvětvování linií z jednoho kmene. V průběhu tohoto rozvětvování se dočkáme až romanticky melodických míst i čtvrttónového rozlaďování. Simple Space (2006) pro cello a klavír vzniklo pod dojmem z trosek vypálené katedrály ve finském Porvoo (žhářem byl osmnáctiletý blackmetalový bubeník). Po většinu času slyšíme jen violoncello a zde dostávají více prostoru „divné zvuky“, skřípavé, šustivé a drnčivé témbry. Jako silný kontrast se pod nimi po dlouhých odmlkách ozývají jednoduše položené a klidné akordy klavíru.

Při hledání nových druhů krásy sice Miroslav Srnka opustil některé konvenční složky, ovšem nevzdal se představy o emocionálním působení hudby. Dokáže pracovat s psychologií posluchače při výstavbě kompozic, v nečekanou chvíli nasadí repetitivní motiv, ve chvíli, kdy bychom snad čekali drama, pokračuje ještě chvíli ve ztišování. A vlastně je to díky psychologickému citu hudba posluchačsky vstřícná.

Quatuor Diotima má se Srnkovou hudbou dlouhodobé zkušenosti (Engrams hráli například v roce 2011 na pražském festivalu Contempuls) a ve spolupráci s klavíristou Wilhemem Latchoumiou dávají skladbám perfektní tvar.

Tip Harmonie a Tip Editora

Wilhem Latchoumia – klavír, Quatuor Diotima: Yun-Peng Zhao, Constance Ronzatti – housle, Franck Chevalier – viola, Pierre Morlet – violoncello. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2015 Köln. Vydáno: 2016. TT: 67:57. DDD. 1 CD Naïve V5380.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.