Musica Bohemica, Jaroslav Krček. Produkce: Matouš Vlčinský. Nahráno: 1995. Vydáno 2010. Text: A, N. TT: 02:20:07. DDD. 2 CD SU 4019-2.
Po 15 letech vyšel v reedici na dvou discích projekt ansámblu Musica Bohemica s českými lidovými písněmi z Erbenovy sbírky. Hodnotit kompakt po tak dlouhé době je těžké. Věřím, že i takto zavedený folklorní soubor, o jehož kvalitách netřeba pochybovat (nejen proto, že jsou opřeny o třicetiletou tradici), by v současnosti leccos udělal jinak. Lze ale vůbec takový projekt objektivně zhodnotit? Na interpretaci tak specifického žánru – lidové písně – lze aplikovat běžná hodnotitelská měřítka užívaná v tzv. klasické hudbě jen problematicky. I tady sice lze vyposlouchávat intonační či rytmické nepřesnosti, ovšem zdá se, že právě ty k lidové písni v jejím autentickém podání patří. Tento rozpor pak předurčuje celkové vyznění takové recenze: na skutečný folklor v jeho domácím prostředí kdesi na dědině vůbec nelze klást tradiční požadavky na dokonalou interpretaci: jeho kouzlo spočívá i v těch neškolených a nedokonalých hlasových projevech zpěváků–amatérů, v intuitivní hře nadšených venkovských muzikantů, v neopakovatelnosti jejich společného muzicírování, protože je vedeno přirozenou touhou po muzice a radosti z jejího provozování.
Ani souboru Musica Bohemica a jeho uměleckému vedoucímu Jaroslavu Krčkovi jistě nelze nadšení a touhu po muzice upírat. Vděčíme mu za snahu o udržení tradice. O přiblížení a připomínku lidového umění, které je slyšet stále méně a méně. Ovšem zavře-li se skupina dobrých hudebníků do umělého prostředí studia a natáčí, tj. piluje svůj hudební projev k „dokonalosti“, ztrácí taková nahrávka základní devizu, kterou folklor disponuje: spontaneitu. Z projevu členů souboru je cítit opatrnost, zdá se, jako by i nejradostnější písně byly přísně kontrolovány, aby přemíra „veselosti“ neohrozila uměleckou kvalitu. Příznačné je, že ona strnulost se projevuje zejména v rychlých písních, ty volné znějí dobře a takový soprán Anny Hlavenkové jim skutečně sluší. Hlasy některých dalších sólistů (zejména mužských) sice opravdu působí syrově jako hlasy nějakých chasníků, ale v kontextu zde napsaného tento projev občas vyznívá spíš parodicky. Sborové části jsou přesvědčivé, instrumentální složka je vynikající. Otázka zní: dostanete-li chuť na poslech lidových písniček, preferujete folklorní „realitu“, tj. záznam vystoupení, které třeba sice nevyhoví „uměleckým požadavkům“, ale přiblíží se onomu lidovému muzicírování dřívějších dob? Nebo raději vybroušená nahrávka folkloru ze studia? Pokud tato druhá možnost, je kompakt Musicy Bohemicy právě pro vás.
Sympatické je, že za nás nahlíží do pokladnice lidového projevu – Erbenovy sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1862 – 1864). Jako Erben i Jaroslav a Josef Krčkovi sledují běh lidského života „od kolébky po hrob“, čili od dětských ukolébavek, přes písně pracovní, svatební, vojenské, rozpravné, samozřejmě milostné až k pohřebním. Velmi dobrý pestrý výběr, Krčkových úpravy jsou provedeny s citem pro věc, vkusně, bez očividné snahy upozornit na upravovatele na úkor písní samotných, se zřejmou znalostí hudební oblasti, v níž se léta pohybují, s půvabnými nástrojovými sóly.
V bookletu se píše mimo jiné toto: „Lidové písně žijí tím, z čeho kdysi vzešly – z lidských emocí, ze silných prožitků, z lásky opětované i zklamané.(…)“. Vytryskla-li taková píseň z něčího nitra, bude každá její další interpretace nutně jen nápodobou a tak je to i s albem souboru Musica Bohemica. Snaží se napodobit ono spontánní muzicírování. Ale protože dnes už to dělá jen málokdo (a málokdo takto dobře), jde o projekt velmi sympatický a velmi záslužný.
Body: 4 z 6
