booklet
Flamenco jako osobité spojení zpěvu (cante), tance (baile) a sólové kytarové hry (toque) je žánrem, jehož popularita se v posledním půlstoletí rozšířila z jeho pravlasti Andalusie snad do celého světa. Přispěla k tomu jistě i virtuozita a technická dokonalost hry takových hráčů současnosti, jako jsou například Paco de Lucía nebo Paco Pe×a, díky níž je flamenco něčím víc než jen atraktivním folklórem s výrazným rytmem a exoticky znějící modalitou. Hra manželů
Bierhanzlových však srovnání se světovou flamencovou špičkou nesnese. Zvuky bouřky a deště v úvodu desky mají zřejmě evokovat následující kytarovou smršť, která se ale nekoná. Velmi rušivě působí nepřesnosti v souhře (především v rychlých pasážích v Bulerías). K silným stránkám interpretů nepatří ani tremolo - nedaří se jim dosáhnout ani znělosti melodie, ani efektního tempa (zvláště v
Colombianě je znát "zabrzdění" v tremolové pasáži). Jako z nouze ctnost se tu jeví až příliš častý výskyt "odseknutých" tónů, které spíše než ze snahy o jistou drsnost až surovost, jež je flamencu vlastní, pramení z technických problémů a nedostatků. Ani ojedinělé zavýsknutí v úvodní
Rumbě (opakované na stejném místě) nepřispívá k vytvoření dojmu spontánní a suverénní hry. Je jistě chvályhodné, že se
České kytarové duo snaží obohacovat program svých koncertů o atraktivní a náročné flamenco, nicméně se nemohu ubránit dojmu, že na desku to přece jen není (a to i co se týče kvantity - celková délka 32:55 raději ani není nikde uvedena). Za rozhodně vydařenější považuji jejich CD z r. 1996 obsahující hudbu anglické renesance. (Ostatně o tom, že "klasická" a flamencová kytara jsou dva naprosto odlišné světy, se mohlo přesvědčit i pražské publikum například na společném koncertě Eliota Fiska a Paca Pe×i před čtyřmi lety v Rudolfinu.)
Vydavatel: Šárka Records
Stopáž: 32:55
Nahráli: Jana Bierhanzlová - kytara, Petr Bierhanzl - kytara.
Body: 2 z 6
