Marc Niubo
Antonio Salieri už nemusí zásluhou mnoha hudebníků a badatelů stát v Mozartově stínu jako zákeřný intrikán či zamindrákovaný tvůrce trpící nedostatkem invence. Proces této rehabilitace ale zatím není u konce, o čemž svědčí i recenzovaná nahrávka. Árie pro snímek připravil badatel Claudio Osele – zároveň autor průvodního textu -, díky němuž jsou ve skladbách zahrnuty veškeré Salieriho pozdější úpravy. Z dokončených 39 oper bylo do výběru zahrnuto devět děl pokrývajících pětadvacet let skladatelova života. Potkáváme se v nich s mužem, který své řemeslo ovládal zručně v mnoha výrazových polohách: od dramatických, vášnivých a závažných, přes lyrické, bolestínské, sentimentální až po hravé (například Lisottin výčet hudebních nástrojů, které by měly znít na její svatbě v Non vo'gia che vi suonino z opery La cifra ), komické, nebo dokonce ironizující (Sulle mie tempie ).
Pokud se někdy tvůrci obracejí v hrobě, těžko říci, co dělá Salieri při poslechu své hudby v provedení živelné Cecilie Bartoli . Na této pěvkyni není obdivuhodná jen technika, fakt, že může se svým nástrojem-hlasem dělat zřejmě vše, co ji napadne, ale zejména právě schopnost přicházet na různé interpretační možnosti a varianty. K tomu se pojí i maximální vydanost a v nejlepším slova smyslu nesení své „kůže na trh“. Bartoli si pro sebe nenechá skutečně nic, vychází posluchači vstříc jakoby až za hranice svých možností, s lehkostí a nenápadnou samozřejmostí. A kdo by litoval, že ji při přecházení z postavy do postavy nelze také vidět, může obavy odložit stranou. Interpretka dokáže svůj hlas vizualizovat tak přesvědčivě, že poznáte, kdy zlověstně krčí obočí, šibalsky pomrkává a kdy má tvář plnou hrůzy. Nic z toho by ale v plnosti nevyznělo nebýt vyrovnaného partnerství Orchestru osvícenství pod vedením Adama Fischera . Souhra s interpretkou je vynikající, jak po stránce technické, tak i co se vnitřního náboje týče. Těžko říci, co dělá Salieri v hrobě při poslechu své hudby v provedení těchto interpretů – obracet se rozhodně nemusí.
Dina Šnejdarová
Osud nahrávek Cecilie Bartoli jí může závidět většina hudebníků. Při nejvyšší možné umělecké kvalitě má prodej každého projektu při dnešním stavu nahrávacího průmyslu neuvěřitelnou úroveň. Je to jednak uměleckou úrovní nahrávek, jednak nabízí Bartoli v posledních letech málo známý repertoár, a tak jde vstříc touze lidí po dosud neznámé kráse. Myslím, že to čeká i její žhavou novinku – árie z oper Antonia Salieriho. Salieri, jenž byl o šest let starší nežli Mozart a přežil jej o 34 let, je znám především jako zloduch z filmu Amadeus a jako skladatel, který by měl stěží právo čistit Mozartovi boty. Jeho hudba je však zajímavá jak melodicky, tak často i hudební strukturou, jež je řemeslně dokonale vypracovaná a probleskují v ní zajímavé skladebné nápady včetně ne úplně běžných harmonických postupů. A přestože ve zmíněném Formanově filmu vypadá zralý Salieri vedle mladičkého Mozarta jako mrzout bez emocí, jeho hudba jejich nedostatkem rozhodně netrpí. Navíc když se jí ujme tak báječná zpěvačka, jakou je Bartoli, můžeme s nadsázkou mluvit o rehabilitaci Salieriho. (Celkem 11 tracků jsou světové premiéry nahrávek Salieriho operních árií.) Jeho hudbě se samozřejmě věnuje řada umělců, ale díky světovému věhlasu Bartoli se může se skutečným obrazem Salieriho seznámit obrovské množství lidí. Přispěje k tomu jistě u Bartoli už tradiční přímo bibliofilské zpracování nahrávky s informačně zajímavým textem Claudia Osela a obdivuhodné polygrafické zpracování. Posluchač si tak nekoupí pouhou desku v krabičce, ale hodnotnou knížku.
Zpěv jako vždy uchvacuje nepochopitelnými kaskádami a girlandami rychlých tónů nabitých emocionalitou a nasazením, tak typickým pro tuto italskou pěvkyni. Tentokrát spolupracuje s Orchestrem osvícenství , jenž má Salieriho dobu přímo „v popisu práce“, a je tudíž zasvěceností a hráčskou vyspělostí ideálním partnerem. Jediné překvapení, a to příjemné, je výkon Adama Fischera . Věděl jsem, že je znamenitým operním dirigentem, ale netušil jsem, že může s tak hlubokou znalostí prezentovat dnes v podstatě marginálního skladatele, známého pouze z dějin hudby a z filmu. Zatímco u dramaturgicky též velmi objevného vivaldiovského alba Cecilie Bartoli je určitá šance, že několik oper možná někteří z vás někdy uslyší, u mozartovským stigmatem ocejchovaného Salieriho možnost uslyšet v Čechách některý z nahraných titulů celý v živém provedení se rovná asi nule. I proto doporučuji obětovat nemalé peníze za tuto „knihu“. Jsem přesvědčen o tom, že vás taková investice nezklame.
Luboš Stehlík
Vydavatel: Decca / Universal Music
Stopáž: 68:18
Nahráli: Cecilia Bartoli – mezzosoprán, Orchestra of the Age of Enlightenment, Adam Fischer
Body: 5 z 6
