pondělí, 5. prosinec 2005

Cecilia Bartoli: Opera proibita

Napsal(a) 

Cecilia Bartoli: Opera proibita Cecilia Bartoli: Opera proibita

Cecilia Bartoli

Opera proibita

(A. Scarlatti, Caldara, Händel)

Cecilia Bartoli - mezzosopran, Les Musiciens du Louvre - Grenoble, Marc Minkowski - dirigent. Produkce: Christopher Raeburn. Text: A, F, N, I. Nahráno: Salle Wagram (8/2004) a Énglise du Liban (2/2005), Paříž. Vydáno: 2005. TT: 72:05. DDD. 1 CD Decca 475 7029 (Universal Music).

O Cecilii Bartoli někteří čeští žurnalisté rádi posměšně trousí názory, že její projev je ve svém totálním nasazení, expresivitě neupřímný, vnějškově okázalý, nabubřele efektní, koloratury dyšné, technicistní. Podobné soudy jsou však pro stovky milovníků bel canta u nás a tisíce ve světě jen podivným blábolením a ona sama se stala unikátním fenoménem dnešní doby. K poslechu staré, často neznámé hudby přilákala spoustu lidí, kteří by jinak šli do operního divadla s obavami a ve svém autě poslouchají jinak hudbu úplně jiných žánrů.

Pro propagaci málo hrané hudby tedy dělá v divadle, na koncertech a ve studiích hodně, ocenění sbírá jak filatelista známky, pro mnohé "autentisty" však není dost autentická. Umělecky nicméně převyšuje, vyjma pár soupeřek, svoje kolegyně o několik výkonnostních tříd. Svou pozici hvězdy "zneužívá" u svého vydavatele k tomu, že má volnou ruku v dramaturgii svých sólových projektů. Decca však na tom vždy nakonec profituje, protože dosud nenahraná hudba posluchače strhne a prodeje pak rychle rostou. Bylo tomu tak v případě vivaldiovského i salieriovského projektu a nejspíš tomu tak bude i v případě recenzované desky.

Tak zvláštní projekt ještě Bartoli nenatočila. Spjatá svými kořeny s Římem, centrem papežství a katolické církve, vybrala tři osobnosti barokní hudby, jejichž osudy se protnuly s "andělským městem". Antonio Caldara se narodil v Benátkách (1671) a zemřel ve Vídni (1736). Od roku 1708 působil v Římě jako maestro di capella prince Ruspoliho. Georg Friedrich Händel vzešel z Halle (1685) a svou životní pouť smutně završil v Londýně v roce 1759. I jeho římský pobyt souvisí se jménem Francesca Marii Ruspoliho. Konečně Alessandro Scarlatti přišel na svět v sicilském Palermu (1660) a zemřel v Neapoli (1725). Jeho práce v andělském městě je spjatá se jmény kardinála Ottoboniho a prince Ruspoliho. Duchovní kompozice všech tří umělců sice vznikly k oslavě církve a jejích hodnostářů, kteří se chovali často hodně světsky, ale zároveň jsou i zrcadlem své doby. Snad i to byl důvod, proč Bartoli dala svůj projekt Opera proibita do souvislosti s legendárním filmem Federica Felliniho La dolce vita , o němž Pasolini prohlásil, že je "barokní freskou" poválečného Říma 50. let. Papežské město v sobě skrývalo heroismus a berniniovský barokní patos, živočišné vášně a erotismus, exaltovanost i víru, která mohla přerůstat ve fanatismus. Podobnou magickou sílu jako Felliniho film má i nahrávka Bartoli. Od prvního tracku (Scarlatti: Aria della Pace z Cantata per la Notte del SS.mo Natale ) vás její hlas dostane. Vypjaté emoce vyvěrající z textu střídají nebeská ztišení; proud hudby, v němž se sólový hlas spojuje v jeden proud s dokonalým zvukem mezinárodního orchestru Les Musiciens du Louvre , jenž se svým uměleckým šéfem Marcem Minkowskim patří mezi současné nejlepší ansámbly pro barokní hudbu - to vše je zážitkem, jenž ve svém ranku nemá dnes obdoby. Nahrávka obsahuje 15 tracků, z toho osm jsou světové premiéry. Vedle již zmíněné kantáty jsou to árie z těchto skladeb: Oratiorio La Santissima Vergine del Rosario (Scarlatti), Il Trionfo del Tempo e del Disinganno (Caldara), Il Trionfo della Castita (Caldara), Il Triomfo dell'Innocenza (Caldara), San Filippo Neri (Scarlatti), Oratorio per Santa Francesca Romana (Caldara), Il Martirio di Santa Caterina (Caldara). Kromě toho vybrala Bartoli s Claudiem Oselem ještě ukázky z oratorií Sedicia, Re di Gerusalemme od Scarlattiho a Il Trionfo del Tempo e del Disinganno a La Resurrezione od Händela. Všechna díla vznikla samozřejmě v Římě či pro Řím v politicky citlivé době první dekády 18. století, kdy v roce 1700 vystřídal na papežském stolci Inocence XII. Klement XI. (Na pozadí Felliniho Sladkého života zase nastoupil v roce 1958 po "válečném" papeži Piovi XII. Jan XXIII., jenž se pokusil církev oživit.) Projekt Cecilie Bartoli je konkrétním naplněním termínu dramma in musica.

Vydavatel: Universal Music

Stopáž: 72:05

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.