(Bellini, Hummel, Mendelssohn, García, Halévy, Malibran, Pacini, Persiani, Rossi)
Cecilia Bartoli – mezzosoprán, Orchestra La Scintilla, Adam Fischer. Produkce: Christopher Reaburn. Text: A, N, F. Nahráno: 14. – 18. 8., 28. 9. – 6. 10. 2006, Evangelická reformovaná církevní obec Curych-Oberstrass. Vydáno: 2007. TT: 79:47. DDD. 1 CD Decca 475 9077 (Universal Music).
Italská mezzosopranistka Cecilia Bartoli (* 1966, Řím) se pustila do svého posledního projektu s plnou vervou a spoustou nápadů. Rozhodla se připomenout 200. výročí narození legendární Marie Malibran (1808 – 1836) způsobem, který je hoden obou div operního nebe. V současné doběi není mnoho zpěvaček, které by si na takový plán mohly troufnout, Cecilia Bartoli k nim však bezesporu patří.
Dnes se můžeme jen dohadovat a z dobových svědectví i partů složených či upravených pro Marii Malibran nepřímo usuzovat, jaká to byla „kouzla“, kterými tato emancipovaná, nezávislá, vzdělaná i výstřední žena mnoha talentů (pěveckého, skladatelského, malířského, ba i spisovatelského a básnířského, snad prý jen v tom tanečním příliš nevynikala) uchvacovala zástupy ctitelů a obdivovatelů po celé Evropě i Spojených státech. Na anonymním obrazu má tato jemná žena poněkud přísný výraz. K fanouškům Malibran patřili nejen skladatelé Rossini, Donizetti, Bellini, Chopin, Mendelssohn nebo Liszt, ale i Alfred de Musset, Victor Hugo nebo legendární hrdina americké války za nezávislost francouzský markýz generál Lafayette. Její honoráře se během krátké, pouze desetileté po tragickém úrazu uzavřené kariéry prý vyšplhaly do astronomických částek. Repertoár zahrnoval sice i role dramatické (zpívala například Leonoru ve Fideliovi), ale excelovala jako „soprano serio, buffo i contralto“ především v operách Rossiniho, Donizettiho a Belliniho – podobně jako její současnice a rivalka Giuditta Pasta. Prý měla rozsah téměř tří oktáv (zdroje udávají malé e , někdy i d , po tříčárkované c nebo dokonce e ). I když podle dobových svědectví její hlas zůstával pevný i v nejvyšších rejstřících, byla oceňována její temná sametová barva, takže se mohla stát idolem romantismu, který vystřídal přežívající barokní relikt operních idolů – kastráty. Z rolí, které zpívala, je jasné, že musela bravurně ovládat techniku belcanta.
Tímto uměním dnes na špičkové úrovni vládne právě Cecilia Bartoli a na nahrávce ho předvádí měrou vrchovatou. Exceluje v brilantních pasážích od nejhlubších poloh (malé e v úpravě árie Donizettiho Adiny vytvořené právě Malibran) do výšek zpívaných pod legatem i v ostrém až agresivním staccatu. Bartoli hýří bohatými koloraturami, které tak báječně kontrastují s jejími dlouhodechými kantabilními liniemi především v Bellinim. Uchvacuje útlým pianissimem, v němž umí i nasadit tón ve všech polohách. Dokonalá je srozumitelnost textu – na nahrávce italského, s jedinou výjimkou cabaletty ve stylu španělského flamenka s kytarou a kastanětami z takzvané monologické opery Manuela Garcíi, otce Marie Malibran. Toto jsou v případě Bartoli ovšem pouze nástroje, předpoklady, jejichž prostřednictvím Bartoli vyjadřuje širokou škálu pocitů a nálad v těsné vazbě na význam textu a hudby. A nálad se během sedmnácti tracků vystřídá vskutku hodně: ohnivá divokost v již zmíněné Garcíově opeře El poeta calculista , jednom z jeho nejslavnějších děl, jakémsi hudebním „znaku“ rodiny, bojovná útočnost v Rataplanu s vířením bubnů, což je opus samotné Malibran. Další výrazovou rovinu přináší Semiramidina rebelská odhodlanost ve jménu svobody a smrti tyrana, do níž vyústí rozsáhlá sedmiminutová scéna v Garcíově heroicko-komické opeře La figlia dell`aria , v níž otec dozajista uplatňoval mimořádné pěvecké přednosti své dcery vrcholně virtuózním způsobem. Bartoli nedosahuje vysoce dramatického výrazu objemem hlasu, tuto doménu ponechává dramatickým sopranistkám na velkých divadelních scénách. Lyrické nálady zachycuje cavatina Clari ze stejnojmenné Halévyho opery se sladkostí šťastné lásky, naopak bolestnou melancholií začíná závěrečná scéna v Paciniho opeře L`assedio di Messina s dlouhými pasážemi přes celý rozsah až po tragické vyústění do sebevraždy hlavní hrdinky Ireny. Tklivou jímavost má v sobě romance za doprovodu harfy v Persianiho opeře Ines de Castro . S romantickou rozbolavělostí a melancholií interpretuje Bartoli všechny výstupy z Belliniho oper – árii a cabalettu Aminy a Elvíry i modlitbu Normy, zde pojatou nikoli jako efektní árii dramatického koloraturního sopránu, ale jako komorní intimní zpověď ztrápené kněžky. Komickou odlehčeností se vyznačuje vysoce virtuózní rondo s variacemi v Rossiho Amelii (jejíž premiéra přesto propadla), šibalstvím Malibranina adaptace Adinina ronda pro Donizettiho Nápoj lásky . Změny stylu jsou charakteristické pro vtipnou kuriozitu – Hummelovy variace na tyrolský ländler (s pastorálním textem v italštině) se stylizovaným jódlováním. V řadě hudebních čísel hlas Bartoli „soutěží“ se sólisticky traktovanými nástroji – houslemi, flétnou, klarinetem, ale i harfou nebo lesními rohy. Jejich interpreti jsou Bartoli spolehlivými partnery stejně jako Orchestra La Scintilla s dirigentem Adamem Fischerem .
Možná překvapí, že Bartoli na nahrávce zcela vynechala Rossiniho, ačkoli v rolích z jeho oper Malibran tolik excelovala. Bartoli ale měla – a svrchovaně naplnila – ambici zachytit především opery nebo skladby komponované přímo pro Marii Malibran (včetně Belliniho úpravy partu Elvíry v Puritánech , kterou však za svého života Malibran veřejně zazpívat nestihla). V sedmi případech tak jde o první nahrávku. Výjimkou jsou Belliniho opery Náměsíčná a Norma , jejichž titulní hrdinky premiérovala Giuditta Pasta, podle dobových svědectví ale Malibran dokázala vystihnout jejich romantismus – na rozdíl od Pasty, která byla charakterizována jako ztělesnění klasicismu.
Cecilia Bartoli chtěla oslavit svoji o dvě stě let starší kolegyni nejen nahrávkou, kterou Decca vypravila jednak jako knížku, ale i v „super deluxe“ verzi s fotografiemi osobní kolekce artefaktů Marie Malibran v držení Cecilie Bartoli a DVD, které zachycuje celý projekt. Rozhodla se následovat i cestovatelství Marie Malibran. Projekt tak od podzimu 2007 provází i koncertní turné Cecilie Bartoli po osmi zemích Evropy. A nejen to – turné objíždí Cecilie Bartoli s nablýskaným černým obřím náklaďákem, v jehož útrobách je pro návštěvníky volně přístupná putovní výstava objektů, dopisů a hudebních rukopisů zaměřená na italský romantismus, belcanto s akcentem na Marii Malibran. Turné začalo ve Španělsku, pokračovalo v Německu, Itálii, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, Velké Británii a samozřejmě ve Francii, kde bude letos v březnu kulminovat v Paříži. Maria Malibran prý milovala rychlou jízdu na koni, jedna z fotografií na webové stránce dnes zachycuje drobnou Cecilii Bartoli za volantem jejího monstrózního náklaďáku, jímž křižuje Evropu s programem „Maria Malibran – La rivolucione romantica“. Doba se mění, úchvatné umění velkých operních hvězd zůstává. To je dobře.
Helena Havlíková
Přiznám se, že jsem jeden čas měla obavy, kam asi hlasová akrobatika Cecilie Bartoli povede; zda dokáže svou bránici ještě ukáznit nebo se přiřadí k obětem svého oboru (jednou z nich – pokud historické zprávy nelžou – měla být i první Rossiniho manželka Isabela Colbran). Cecilie Bartoli má ale nejen obrovský přirozený dar, ale také intelekt, hledačský instinkt a dokáže tedy nejen znovu a znovu potvrzovat, co umí, ale také přicházet s promyšleným, pečlivě vybíraným repertoárem. Jen z poslední doby: roku 2003 to byl Antonio Salieri, o dva roky později snímek Opera prohibita, pak přispěla k Mozartovu roku a nyní vzdává poctu legendě předčasně zemřelé Marie Felicie Malibran (1808-1836). Ve věku 28 let, kdy Maria Malibran zemřela na následky nešťastné dopravní nehody (už tehdy k nim docházelo), debutovala Cecilia Bartoli v Metropolitní opeře v Mozartově Così fan tutte a následujícího roku zde vytvořila titulní postavu Rossiniho Popelky, kterou v repertoáru překročila hranici hudby baroka a klasicismu. Maria, která dala snímku jméno, ochutnala za svůj krátký život povznášející pocit i stinné stránky a hořkost slávy. Dcera ze slavné rodiny Garcíů, sestra neméně slavných sourozenců Pauliny Viardot a Manuela Garcíi mladšího, od pěti let na jevišti, zpívala už v sedmnácti letech Rosinu v Lazebníku sevillském, vdala se za francouzského obchodníka (který přišel na buben) a jako oslavovaná rossiniovská zpěvačka slavila triumfy, kam jen přišla, na jevišti i v koncertních sálech. Také bulvár existoval již tehdy, a tak se psalo o jejím manželovi, který „cítil zlato i přes oceán“ a svou ženu vydíral, o Mariině otci, který údajně svou dceru sexuálně zneužíval, o intrikách konkurentek a proti nim a podobně. Leccos si lze přečíst ve výtečně vybaveném bookletu v podobě knížečky, jakou už měla Bartoli například u nahrávky Vivaldiho árií. Sedmnáct skladeb z repertoáru Marie Malibran si Cecilia Bartoli vybrala jako hommage slavné zpěvačce, jejíž obor se právě tak pohyboval mezi mezzosopránem a sopránem. Jednotlivé skladby jsou řazeny tak, aby kontrasty vynikly – Cecilia Bartoli předvede syté hloubky i svítivé výšky, rozmarný Rataplan (vlastní, svého času velmi oblíbenou skladbu Malibran samotné), v Hummelovi árii à la Tirolienne jódluje, drobné koncertní kousky jsou proloženy áriemi z Belliniho, včetně proslulé scény Casta diva z Normy , neobyčejně klidné, meditativní, nábožné. Technické problémy žádné, z každého tónu je cítit radost ze zpěvu, ale také úcta i pokora. Cecilia Bartoli v bookletu vzdává také dík svému producentu Christopheru Reaburnovi, od nějž před dvaceti lety dostala obrázek Marie Malibran – od tehdy se prý datovala její touha ji nějakým způsobem připomenout, a v tomto snímku se realizovala.
Vlasta Reittererová
Vydavatelství Decca uvedlo na konci roku 2007 na trh další profilové album mezzosopranistky Cecilie Bartoli , tentokrát s názvem Maria Cecilia Bartoli. Italská diva, která si vydobyla uznání v barokním i mozartovském repertoáru, se nyní zaměřuje na oblast belcanta, a to ve velmi ambiciózním projektu. V letošním roce si připomínáme dvě stě let od narození legendární španělské mezzosopranistky Marie Malibran, která patřila k nejlepším zpěvačkám operní historie. Pocházela z hudební rodiny – její otec Manuel García byl slavný tenorista a pěvecký pedagog, na jeho pěvecké i pedagogické umění navázal také Mariin starší bratr Manuel i mladší sestra Pauline (později Pauline Viardot), která se také stala slavnou operní pěvkyní. Maria údajně disponovala kultivovaným barevným hlasem velkého rozsahu, což jí umožňovalo zpívat role sopránové i altové. Obdivovali ji Rossini, Donizetti, Bellini, Chopin i Liszt. Byla miláčkem publika a podmanila si celý tehdejší operní svět. Její život byl opředen fenomenálními uměleckými úspěchy i společenskými skandály. Debutovala v sedmnácti letech v Londýně jako Rosina v Lazebníku sevillském, poté dobyla Ameriku, kde se ale také nešťastně provdala, aby se vzápětí vrátila do Evropy a podnikla úspěšná tažení napříč operními domy v Anglii, Francii nebo Itálii. Zemřela na vrcholu uměleckých sil v pouhých osmadvaceti letech na následky zranění, která si způsobila pádem z koně. Stala se legendou již za svého života a na jejích cestách ji všude vítali s velkým nadšením. CD Maria Cecilia Bartoli nás pomyslně uvádí do šesti jejích nejvýznamnějších působišť (Londýn, New York, Paříž, Brusel, Neapol a Milán), kde jsme v sedmnácti zastaveních svědky úctyhodného repertoárového rozpětí obdivované primadony. Hlasový rozsah Cecilie Bartoli se s rozsahem Marie Malibran neshoduje a je asi těžko představitelné, že by Bartoli zazpívala třeba celou Belliniho Normu. Ale všechny ukázky od celkem devíti autorů, které na CD najdeme, se k jejímu hlasu velmi dobře hodí, nezaznívá zde ani náznak nepříjemného přepětí a hlas navzdory technickým nárokům zní velmi kultivovaně a jistě. Tento dojem je navíc umocněn Bartoliinou pověstnou expresivitou, která byla údajně vlastní také Marii Malibran. Obzvlášť působivé jsou ukázky z Belliniho tvorby – závěrečná árie Aminy z Náměsíčné a zejména šílená scéna Elviry z Puritánů, v níž Bartoli zaujme žensky dojemnou zdrženlivostí (dobře jí zde sekundují tenorista Celso Albelo a barytonista Luca Pisaroni ). Určitým překvapením je Casta Diva z Normy. Pěvkyně ji dokáže podat se sugestivním prožitkem vyjadřujícím hlubokou úctu a pokoru. Ostatní ukázky jsou pro dnešního posluchače převážně objevnými – závěrečná scéna z Irene od Giovanni Paciniho je výjimečnou modlitbou, kterou Bartoli zpívá s odpovídající naléhavostí, Paccini je na disku zastoupen ještě vloženou árií do Rossiniho Tancreda. Toto alternativní rondo bylo napsáno přímo pro Malibran a bylo určeno pro představení 21. listopadu 1834 v Neapoli. Mělo zajistit, aby se její prvotní neúspěch, ke kterému došlo o dva dny dříve, neopakoval. Cecilia Bartoli se v ní plně oddává koloratuře a při jejím vysokém c na konci doslova zamrazí. V romanci z Ines de Castro od Giuseppe Persianiho Bartoli zase zaujme dojemně něžným projevem stejně jako v árii z Halévyho Clari nebo z Rossiho Amelie. Překvapivými a do jisté míry nejkurióznějšími skladbami, které CD obsahuje, jsou z pera samotné Malibran a jejího otce. Malibran je zde zastoupena ve dvou skladbách: píseň Rataplan patřila k jejím vůbec nejslavnějším kompozicím (Bartoli ji zpívá v refrénu s neodolatelně akcentovaným „r“) a později se dokonce stala součástí jednoho populárního vaudevillu. Druhou skladbou je vložená árie do Donizettiho Nápoje lásky, v němž Malibran zpívala v roce 1835 v Miláně. Donizettiho árie jejímu mezzosopránovému hlasu nevyhovovala, proto při představení zpívala, s privilegiem daným jen primadoně, árii vlastní. Tvorba Manuela Garcíi je na CD zastoupena třikrát – ukázka z jeho Vypočítavého básníka potěší živým zvukem kastanět, podobně jako veselá árie z jeho Lehkovážné dcery i vážnější árie se sborem ze Semiramidy. Ve všech třech skladbách Cecilia Bartoli působí sebejistě a výrazně projevuje svůj temperament. Další skladby jsou pozoruhodné především tím, že se poněkud neočekávaně objevují vedle skladeb Belliniho a Pacciniho. Tyrolská árie s variacemi od Johanna Nepomuka Hummela je krátkou vtipnou skladbou napsanou přímo pro Malibran. Vyžaduje schopnost jódlování, které si Bartoli opravdu užívá, a dodává tak této roztomilé skladbičce neuvěřitelnou atmosféru. Mendelssohnova skladba Infelice obsahuje houslové sólo a byla předurčena pro Malibran a jejího milence a pozdějšího manžela, houslistu Charlese de Bériota. Ke společnému provedení ale nikdy nedošlo. Partnerem Bartoli je v této dvanáctiminutové skladbě Maxim Vengerov , jenž působí jako opravdu velký hráč, i když je mu určena jen malá role. Orchestra La Scintilla pod vedením Adama Fischera dodává všem skladbám velký lesk a je sólistce i ostatním interpretům více než spolehlivým partnerem. Album na první pohled zaujme luxusním provedením obalu i bookletu, který obsahuje vedle článku mapujícího životní a uměleckou dráhu Marie Malibran také přehlednou studii k jednotlivým dílům, doplněnou dobovými portréty pěvkyně (mnohdy v konfrontační kombinaci s portréty Cecilie Bartoli). Toto album nelze než doporučit.
Daniel Jäger
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
