pátek, 13. září 2019

Čas, napětí, křehkost: PKF - Prague Philharmonia otevřela sezonu ve velkém stylu

Napsal(a) 

 , foto Milan Mošna & Václav Hodina foto: Milan Mošna & Václav Hodina

Zahajovací koncert sezony orchestru PKF- Prague Philharmonia proběhl ve středu 11. září ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ze řízení šéfdirigenta Emmanuela Villauma, který tak otevřel pátý rok svého působení v čele orchestru. Společně provedli monumentální Symfonii č. 3 d moll WAB 103 Antona Brucknera. V první polovině koncertu se v sólovém partu Beethovenova Klavírního koncertu č. 5 Es dur „Císařský“ představil makedonský klavírista  Simon Trpčeski.

Šéfdirigent Emmanuel Villaume velmi dobře ví, že posluchačsky atraktivní dramaturgii sezony tvoří nosná témata, která dynamicky rozvíjí celý cyklus. Letos ho zaměřil na skladby, ve kterých jejich autoři pracují s díly svých předchůdců. Klavírní koncert č. 5 Es dur „Císařský“ L. v. Beethovena byl v tomto ohledu na úvod večera dobrou volbou. Jako sólista se představil makedonský klavírista Simon Trpčeski. Seznam jeho koncertních vystoupení v této sezoně je vskutku úctyhodný. Angažmá s Londýnským symfonickým orchestrem, Curyšský orchestrem Tonhalle… Letos se chystá na velké turné po Austrálii a sólové recitály například v londýnském Barbican Centru nebo v pařížském Auditoriu de Radio France. Jeho technická vybavenost je mimořádně dobrá, klavír dokáže velmi mohutně rozezvučet bez nástinu tvrdosti a má velmi dobrou prstovou techniku. Vzhledem k tomu, o jak zkušeného umělce se jedná, působil při hře lehce neklidně až nervózně. V každém případě se jeho jakýsi vnitřní neklid promítl do jeho hudebním projevu.

 , foto Milan Mošna & Václav Hodina foto: Milan Mošna & Václav Hodina

Pátý klavírní koncert L. v. Beethovena představuje skutečně vrcholnou formu klasicistního koncertu a díky svému pojetí i „hrdinské“ tónině Es dur má majestátní charakter. A ten je při interpretaci docílen mimo jiné tím, že ze sólisty cítíme vnitřní klid a nadhled. Při náročných doprovodech je navíc nutné, aby sólista maximálně poslouchal orchestr. Obzvláště první věta má určitý tempový limit. Ten byl dle mého názoru lehce překročen, a díky tomu byl Trpčeski nucen poněkud vylehčit techniku, což bylo na úkor zvuku i zmíněné majestátnosti, kterou si toto dílo přímo žádá. Bohužel hra sólisty měla stále tendenci jakoby letět dopředu, místy i neklidně zrychlovat a Trpčeski také občas nedotahoval fráze. Nevycházela tak známá rytmická souhra mezi klavírem a hornou, a lyrická místa díky tempu neměla dostatečnou něhu. Zcela jiný svět se naopak rozezněl ve druhé větě. Dirigent v orchestrálním úvodu navodil nádherný klid a snivou atmosféru a pro sólistu pak nebylo nic snazšího než v ní přímo pokračovat. Tady Trpčeski naplno ukázal své umění intimní hry a předvedl nádherné legato s minimálním použitím pedálu. Tóny klavíru, byť v naprostém pianissimu, měly nádhernou nosnost napříč celou Smetanovou síní. Dirigent vytvořil úžasné napětí v přechodu mezi druhou a třetí větou. Energický začátek klavíru v tématu třetí věty byl dechberoucí. Trpčeski od prvního taktu také velmi dobře vystihl taneční rytmus. Bohužel, i v této větě tempo příliš letělo vpřed a rychlost byla v závěrečné pasáži na úkor zvuku. Což byla trochu škoda, protože Trpčeski klavír technicky i úhozově ovládá bravurně. V každém případě jsme na prvním abonentním koncertě měli možnost slyšet výborného klavíristu, který navíc získal sympatie publika i přídavkem. Sólový part se totiž změnil v klavírní doprovod koncertního mistra skupiny violoncell, Lukáše Pospíšila, a společně provedli  poslední z Variací Es dur pro klavír a violoncello L. v. Beethovena. Byla to krásná a sympatická tečka za první polovinou.

 , foto Milan Mošna & Václav Hodina foto: Milan Mošna & Václav Hodina

Ve druhé polovině večera zaznělo dílo, které svým charakterem i obsazením do běžného repertoáru PKF – Prague Philharmonia rozhodně nezapadá, Symfonie č. 3 d moll, „Wagner-Symphonie“. Bruckner symfonii skutečně věnoval Richardovi Wagnerovi, ke kterému v té době vzhlížel s posvátnou úctou. Symfonie skutečně zní značně ve wagnerovském stylu, byť byla provedena verze z roku 1877, která se nejvíce přibližuje stylu Bruckerových vrcholných děl.

Byla jsem zvědavá, jak si s „Wagnerem“ poradí orchestr, pro který je stále nejpřirozenější klasicistní obsazení. Stručně mohu shrnout - byla jsem unesena. Orchestr zněl nádherně zvučně, i přes menší počet smyčců (oproti velkým symfonickým orchestrům) byl zvukově skvěle vyvážený. Vlastně byla i radost se na orchestr dívat, s jakou hraje chutí a naplno.

Především oceňuji práci pana dirigenta. Tímto zahajovacím koncertem začíná v čele PKF – Prague Philharmonia svou pátou sezonu a můžeme tak zpětně zhodnotit, jaký otisk již nyní v orchestru zanechal. V Brucknerově symfonii předvedl, jak dokonale umí pracovat s časem, nechával působivě doznívat fráze a skvěle vytahoval zajímavé harmonie. Emmanuel Villaume je velký stratég a umí jako architekt celou skladbu vystavět. Veškeré gradace spíše držel zpět, čímž ještě stupňoval tah a napětí. Mnohokrát jsme cítili až mrtvolný klid, kdy myslím všichni v sále tajili dech. Ostatně bylo zajímavé sledovat z balkonu právě publikum. Působilo jako zhypnotizované a provedení vnímalo s maximálním soustředěním. A co mne překvapilo nejvíce, orchestr měl skutečně wagnerovský zvuk, nikdy nezněl tvrdě. Třetí věta přinesla zcela nový charakter. Duchovní rozměr první a především druhé věty, se najednou začínal prolínat s pozemským lidským životem… Poprvé se rozezněly taneční rytmy křehkého a rozverného landleru v okouzlujícím lidovém charakteru. Nutno uznat, pan dirigent vystihl taneční náladu skvěle a stejně tak i v závěrečné větě, která získala na lesku díky bohatému obsazení žesťů a dechových nástrojů. A právě těmto skupinám je věnována moje závěrečná pochvala. Všichni byli naprosto skvělí, své kvality měla možnost nejvíce předvést skupina lesních rohů a samozřejmě v četných sólech také hráč na trubku, Martin Pavluš, mimo jiné patron koncertu. Upřímně, delší dobu jsem PKF – Prague Philharmonia neslyšela, těším se na příští koncert.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.