Carlos Kleiber – Kompletní nahrávky u vydavatelství Deutsche Grammophon

(Beethoven, Schubert, Brahms, Strauss, Weber, Verdi, Wagner)

Julia Varady, Ileana Cotrubas, Margaret Price, Gundula Janowitz, Edith Mathis, René Kollo, Plácido Domingo, Peter Schreier, Hermann Prey, Sherill Milnes, Dietrich Fischer-Dieskau, Theo Adam, Kurt Moll a další významní pěvci, sborová tělesa, Vídeňští filharmonikové, Státní kapela Drážďany, Bavorský státní orchestr, Carlos Kleiber. Produkce: Hans Hirsch, Ellen Hickmann. Text: A, N, F. Nahráno: 1974 – 1982, Vídeň, Mnichov, Drážďany. Vydáno: 2010. TT: 737:56. ADD, DDD. 12 CD Deutsche Grammophon 477 8826.

3. července uplynulo 80 let od narození dirigenta Carlose Kleibera. Generačně tedy patří do skupiny dnes žijících dirigentů osmdesátníků – Nevilla Marrinera, Colina Davise, Charlese Mackerrase, Lorina Maazela, Bernarda Haitinka, Nicolause Harnoncourta. A přece, byť je to teprve šest let, co není mezi námi, je jeho jméno vyslovováno se stejným legendárním přídechem jako jména Karajan či Bernstein. Výjimečností však Kleiber působil už v dobách svého života. Mnohými svými kolegy (například Claudiem Abbadem), ale i muzikology či posluchači byl považován za největšího žijícího dirigenta. Každý jeho koncert byl očekáván s mimořádnou pozorností. Zároveň byl ale opředen i nejistotou. Kleiber totiž patřil k dirigentům, kteří svá vystoupení velmi často odříkali. Až chorobná autokritičnost mu nedovolovala, aby se podepsal pod věc nejistou, pod výsledek, o němž nebyl plně přesvědčen. Jeho introvertní povaha připravila mnoha spolupracovníkům, pořadatelům a posluchačům nejedno nečekané a nepříjemné překvapení. Avšak výsledek v podobě koncertu či nahrávky všechny odzbrojil, neboť takřka vždy se jednalo o počin, na který se nezapomíná. Carlos Kleiber dirigoval i na Pražském jaru. Jistě si mnozí vzpomínají na jeho koncert ve FOKu 25. května 1968. Očekával se syn slavného Ericha Kleibera, který měl část své kariéry spojenou s Prahou. Přišel muž úplně jiného vzezření, vystupování a gest! Na programu byl Dvořákův Karneval, Beethovenův 1. klavírní koncert s Christophem Eschenbachem a Beethovenova Sedmá. Byl to strhující večer, nicméně vzpomínám, že z tohoto tehdy mladého muže čišel jakýsi neklid, jakési napětí, které se do značné míry přeneslo i do publika. Dirigent Martin Turnovský, který se s Carlosem Kleiberem osobně znal, vzpomíná, že ještě mnoho let poté sám Kleiber na tento svůj pražský večer nevzpomínal s radostí – spíše naopak!

Album s kompletní produkcí tohoto dirigenta u prestižního světového vydavatelství Deutsche Grammophon na 12 CD působí jako zvláštní monument! Vedle rozsáhlých alb již vzpomínaných Karajana či Bernsteina může tento Kleiberův soubor leckomu připadat velmi skromný a ne až tak zajímavý. Hlubší zájemce však ví, že opak je pravdou, byť tento tradiční repertoár skutečně není objevný či výjimečný. Více nahrávek, než jaké nabízí toto album, až na malé výjimky (například Dvořákův klavírní koncert se Svjatoslavem Richterem u EMI, později vydané live snímky u Orfea a dalších firem) však už neexistuje! Carlos Kleiber dirigoval a natáčel velmi málo, přísně si vybíral, váhal, než se konečně k dotyčnému počinu odhodlal. Potom však se do něj ponořil celou svou osobností a k podobnému nasazení doslova donutil všechny spolupracovníky – od interpretů až po technické týmy. Nezajímala ho tradice, budoval svá nastudování od samotného základu, s pečlivou mravenčí prací na každém detailu. Než přistoupil v roce 1973 k nahrávce Čarostřelce, vymezil si tři týdny k intenzivnímu studiu, byť drážďanská Staatskapelle má toto dílo v krvi už od 19. století.

Po úspěchu nahrávek Beethovenovy 5. a 7. symfonie s Vídeňskými filharmoniky Carlos Kleiber zcela logicky odmítl nabídku k nahrávce celého cyklu. Tušil, že celému kompletu nemůže věnovat takovou péči jako jednotlivým titulům. Ač Vídeňští v tom období Beethovena natočili s Böhmem, Bernsteinem a o několik let později s Abbadem, byl by to jistě komplet zajímavý a výjimečný. U Beethovena nevymýšlel žádné osobní anomálie, vycházel z tradice, avšak z každého sebemenšího detailu je patrná jeho pozornost a ošetření. Sedmá symfonie je už od počátku rytmicky pregnantní (s příjemnou úderností čitelné tympány!), očekávané slavné hornové vstupy můžeme vychutnávat do sytosti. 2. věta je opravdovým Allegrettem, ale jiným, detailněji propracovaným než jaké dává se svým pověstným legatovým stylem Karajan. A především strhující je Finale, dokonalé v každém taktu! Pátá symfonie nás dokonce provokuje k superlativu! Strhující průběh a propracování od prvních taktů nás chopí a osvobodí až v samotném závěru. Úvodní slavné čtyřtónové téma a na něho bezprostředně navazující odpověď celého ansámblu vytváří jednolitou, dynamicky odstíněnou, ale pevně propojenou plochu. Nasazení horen v hlavním tématu 3. věty nemůže být razantnější! Dokonalé propracování 4. věty (motivické, dynamické i zvukové) pak završuje jednolitý oblouk počínající neurotickou až stísněnou náladou úvodu celé skladby a končící zřídkakdy tak efektně zářící apoteózou. Poněkud jiný, ale rovněž kleiberovsky specifický je Schubert. Nedokončenou pojímá jako meditativní báseň, zatímco Třetí symfonie, očekávaná jako odlehčený klasicistní tvar, překvapuje už v 1. větě – zvláště v provedení a repríze – poměrně dramatickým nasazením. Volná věta je oproti tradici absurdně rychlá (trvá 2:45!). Je předepsáno Allegretto, takže pravdu má Kleiber. Avšak spíše teoretickou! Symfonie tím totiž prakticky ztrácí svou pomalou část, čemuž se dirigenti už odnepaměti vyhýbají právě volbou pomalejšího tempa. Kouzelné a svou rozšafností líbezné je trio ve 3. větě. Brahmsova Čtvrtá symfonie má pod Kleiberovou taktovkou všechny parametry velké partitury, jež nabízí bezpočet subjektivních výkladů. Kleiber zůstává opět v klasických rovinách – je méně efektní, avšak průzračný a zvláště stupňováním napětí koncepčně náročné passacaglie poslední věty zcela přesvědčivý!

Samostatnou kapitolou jsou Kleiberovy komplety jevištních děl. Album obsahuje skvělou studiovou nahrávku Straussova Netopýra, jež byla pořízena v Mnichově v roce 1975 a vycházela z výtečného nastudování tamější Bavorské státní opery. Září vynikajícími hvězdami (Varady, Prey, Kollo, Weikl, Poppová a další), přesto naprosto dominantním prvkem je zde osobnost dirigenta. V dokonalé umělecké podobě nám prezentuje klasického Strausse, stylově zcela odpovídajícího vídeňské atmosféře, plného vtipných gagů jak ze strany evidentně uvolněných a užívajících si sólistů, tak i perfektního orchestru. Virtuózně zahranou předehrou, ale i zdánlivě účelově zařazeným intermezzem v 2. dějství (je jím zvukově rámusivá slavná polka Za hromu a blesku) nám připomíná atmosféru dvou nezapomenutelných Kleiberových vídeňských novoročních koncertů (jejich záznamy vydala DG pouze na DVD, CD si zajistilo vydavatelství Sony, tudíž v tomto albu chybějí).

Rovněž Weberův Čarostřelec patří k oněm dříve natočeným kompletům, dodnes však referenčním. Byl pořízen v roce 1973 společně s tehdejším východoněmeckým vydavatelstvím, které své nahrávky prezentovalo na labelu Eterna. Navzdory totalitě oba německé státy v této sféře poměrně čile spolupracovaly. Vydavatelství DG chtělo mít Čarostřelce s drážďanskou Staatskapelle a dobře vědělo proč – weberovská tradice se v tomto Weberově působišti udržuje dodnes! Tím, že jsme tehdy neměli přístup k západním produkcím, brali jsme nahrávky na Eterně stejně jako od Supraphonu – tedy jako běžně dosažitelné a nikterak vzácné. Teprve po letech, kdy máme možnost dokonalé konfrontace, zjišťujeme, že nejedna nahrávka Supraphonu či Eterny převyšuje co do umělecké hodnoty snímky, po nichž jsme toužili stejně jako po dalších artiklech za železnou oponou. Kleiberův Čarostřelec s přední garniturou sólistů obou tehdejších německých států (Weikl, Janowitz, Mathis, Adam, Schreier, Vogel) je oproti jiným významným nahrávkám (například berlínské Keilberthově či mnichovské Kubelíkově) o poznání lyričtější, možná méně zemitý, či zvukově hýřivější. Vlčí sluj je však jednou z nejděsivějších, jaké můžeme na zvukových nosičích slyšet. Co do hudební propracovanosti a stylové důslednosti je i dnes toto nastudování těžko překonatelné.

Schenckova inscenace Verdiho Traviaty v Bavorské státní opeře se stala hudebním nastudováním Carlose Kleibera v sedmdesátých letech minulého století senzací. Z ní vycházel Kleiber při natáčení v roce 1977, byť s výjimkou Ileany Cotrubas v titulní roli a Heleny Jungwirth je zde obsazení jiné. Především obdivujeme oba výborné Germonty – Plácida Dominga a Sherilla Milnese – a skvělý orchestr!

Ovšem to nejlepší na konec! Wagnerova Tristana pořídila DG společně s Eternou už na počátku digitální éry. Mnoho recenzentů označilo už tehdy tuto nahrávku za nejlepší, jež byla dosud pořízena, tedy stavěli ji ještě nad studiové snímky Soltiho, Karajana či Furtwänglera, ba dokonce nad dodnes uctívaný live-snímek Karla Böhma z Bayreuthu. Carlos Kleiber ji v Drážďanech pořizoval v neuvěřitelně dlouhém období let 1980 až 1982. Analyzoval a vzápětí na zvukový záznam pořizoval Tristana propracovaného do posledního detailu. Jde zároveň o jednu z nejlepších vizitek Staatskapelle v její historii. Překvapením bylo už tehdy obsazení Margaret Price do role Isoldy. Její pevný až kovově znějící hlas ozdobený dokonalou dikcí a intonací i v těch nejzapeklitějších úskalích plně odpovídá wagnerovské heroině, byť o ni nikdy neprojevil zájem Bayreuth. René Kollo, Dietrich Fischer-Dieskau, Kurt Moll a další pěvci zdobí snímek, který si superlativy rozhodně zaslouží.

Je zajímavé, že novější studiové nahrávky zde přítomných jevištních děl společnost Deutsche Grammophon doposud nepořídila! Živé záznamy Traviaty ze Salcburku (2005) a Tristana z Vídně (2003), byť umělecky velmi zajímavé a zachycující současný stav světové operní scény, nemohou překonat zde sledované snímky Kleiberovy.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější