(Beethoven, Brahms, Čajkovskij, Schumann, Debussy, Ravel)
Los Angeles Philharmonic, Carlo Maria Giulini . Text: A, N, F. Nahráno: 1978 – 1981, Shrine Auditorium, Los Angeles. Vydáno: 2010. TT: 71:16, 80:45, 53:19, 48:49, 80:56, 59:56. ADD, DDD. 6 CD Deutsche Grammophon 477 8840.
Carlo Maria Giulini zemřel v požehnaném věku – v jedenadevadesáti letech – v roce 2005. Patřil mezi legendy, jež dodnes a i do budoucna symbolizují světovou koncertní scénu druhé poloviny dvacátého století. Mohlo by se zdát, že v době Karajanově a Bernsteinově se ocitl v jejich stínu. Opak je pravdou! O kosmopolitovi Giulinim se už od poválečných let vědělo velmi dobře. Byl skvělým a všestranným interpretem nejen repertoáru své vlasti, zvláště Verdiho, ale stejně přesvědčivě a mnohdy objevně prezentoval vrcholná díla největších klasiků, romantiků a světových modernistů. Podobně jako jeho dnešní mladší kolegové – Abbado, Muti, Chailly, Gatti, Pappano – získal světoběžník Giulini obrovskou prestiž díky dlouhodobějším i příležitostným spolupracím s nejlepšími světovými orchestry. Poznali jsme ho i u nás – ať už v čele londýnského orchestru New Philharmonia či Vídeňských symfoniků. A asi málokdo zapomene na jeho Devátou s Českou filharmonií na závěr Pražského jara v roce 1977, tempově snad nejpomalejší, jaká kdy u nás zazněla, jež však zachovala patřičný tah a gradaci.
Giulini natáčel pro řadu firem, dříve například pro EMI a poté především pro Deutsche Grammophon. Nepřekvapuje tedy, že onen druhý label loni připomněl pětileté výročí Giuliniho smrti zvláštním albem. Ovšem vydat všechny Giuliniho nahrávky pro žlutý label by představovalo soubor obrovského rozsahu. Giulini má řadu orchestrálních, ale i operních nahrávek s orchestry z Berlína, Vídně, Londýna, Amsterodamu, italských operních domů. Proto se dramaturgové zaměřili pouze na jeho americkou éru, konkrétně na nahrávky s Los Angeles Philharmonic , v jejímž čele stál v letech 1978 až 1984. Možná nejeden z nás zavzpomíná, s jakým razantním promotion oznámila v sedmdesátých letech DG svou invazi do Ameriky právě s Giulinim. První nahrávky byly analogové, ale postupně vznikla řada nahrávek už digitálních. Giulini v USA natáčel s Chicagským symfonickým orchestrem (má s ním mimo jiné výtečnou Novosvětskou!) a především se svými filharmoniky z Los Angeles, jejichž kompletní produkce zahrnutá v nynějším novém albu si vyžádala šest kompaktních disků. Volba titulů perfektně zmapovala Giuliniho hlavní dramaturgická teritoria. Po letech můžeme znovu obdivovat výborné nahrávky, ve své době po celém světě nadšeně vítané. Postupným poslechem je možno do značné míry zobecnit všechna jejich pro a proti. Asi jednoznačný soud vyslovíme nad zvukovými a samozřejmě technickými kvalitami filharmonie z Los Angeles, jednoho z několika nejlepších amerických, ale i světových orchestrů. Na druhé straně nám dominance těchto vlastností může i poněkud zacházet, neboť na řadě míst nám chybí hlubší duchovní ponor do konkrétních partitur, jak je známe z nahrávek a koncertů evropských.
Tak například Beethovenova Eroica ! Začíná v poměrně pomalém tempu (ač očekáváme předepsané Allegro con brio!) s nasazením nikterak razantním! Pomalá věta působí ve svých kontrastních pasážích spíše jako statická pieta než drama. I scherzo je relativně klidnější a ukázněné. Horny v triu nejsou nikterak razantní, ovšem mají dokonalou špičku. Výstavba finále je však impozantní a přináší skvělou exhibici jednotlivých instrumentů (hoboj!) i skupin. Beethovenovu Pátou symfonii Giulini pojímá čistě klasicky. Orchestr je od samotného počátku výtečný (skvělé vstupy horen ve všech větách!). 1. věta je jedním velkým a přece stručným dramatem. Zajímavě si Giulini pohraje s hlavním tématem v jeho vrcholném zaburácení před závěrem věty – vypíchne lesní roh a upřednostní tak jeho původní podobu (většinou se vše dává v plném rovnocenném ff všech žesťů, takže čtvrtý poslední tón v hornách zaniká). 4. věta je oproti tradici spíše pomalejší a ne příliš dramatická – čímž je poněkud oslabena korespondence s razancí věty první. 1. větu Beethovenovy Šesté dává Giulini v pomalém tempu a bez repetice. Tím docílí velmi klidného pastorálního charakteru. Stejně tak příjemný je vlnivý pohyb v přiměřeném tempu ve 2. větě. 3. věta je tempově kontrastní, je však škoda, že jinde zvukově perfektní lesní rohy zde nejsou výraznější. Bouře v následující větě velmi zaburácí hlavně díky tympánům. Ve variacích finále jsou pak báječně propracované vnitřní hlasy. Celková výrazová výstavba je však spíše křehká než zvukově rozmanitá.
Klasicistní sazba Brahmsových partitur Američanům vyhovuje. Na druhé straně však nedosahuje takového napětí a tahu, jako dokážou například Karajanovi Berlínští filharmonikové. Perfektní je výstavba 1. věty První symfonie s repeticí expozice. Ve 2. větě nemůžeme přeslechnout nádherné hobojové sólo a úchvatný – jako snad nikde! – dvojzpěv sólových houslí s hornou v závěru. Zajímavě – zvukově i výrazově – jsou propracované úvody k 1. a 4. větě. Hornové sólo ve 4. větě nezačíná razantně, jak by se očekávalo, nýbrž v plném propojení s celkovou atmosférou úvodu. Postupně s 2. hornou získává na naléhavosti a vrcholí v nezvykle velkém zvuku! Rovněž pochodové téma nedává Giulini nikterak bouřlivě, nýbrž v náladě až posvátné. Je otázkou, zda celkově pomalejší tempo a menší razance, na kterou jsme zvyklí například od Karajana či Ančerla, neubírají této větě celkové napětí a jednolitost. Tím přesvědčivěji ovšem vychází gradace v závěru, zvukově precizně vypracovaná. Už ne tak přesvědčivá je 1. věta Druhé symfonie , dávaná ve velmi pomalém tempu – sice s krásným zvukem, ale s poněkud narušenou dynamičností a spádem (trvá 22:31!). Vůbec výraz je u celé nahrávky spíše jednotvárný. Pomalejší tempa však zase umožňují perfektní čitelnost jednotlivých hlasů i v rychlých pasážích. Koncovka symfonie je zvukově velmi působivá.
U Čajkovského Šesté symfonie „Patetické“ můžeme hovořit o dokonalém technickém provedení – opět s naprosto čitelnou strukturou každé nástrojové skupiny. Co do lyrického náboje se ale nevyrovná Rusům a snad to ani nebylo dirigentovým cílem. Provedení 1. věty je velmi dramatické, jeho impozantní oblouk je veliký, ale ne tak drtivý jako u Mravinského či Talicha! 2. věta zdůrazňuje tanečnost. Volným tempem a vypíchnutím 5/4 taktu s obměnami přízvučných dob dochází k málokdy slýchané zvukové analýze partitury. Totéž možno říci i o pochodu 3. věty, hraném v relativně volnějším tempu. Rusové, ale i jiné orchestry jej dávají naopak v přehnaných tempech, takže jim zpravidla vše zvukově splývá. Žesťová skupina orchestru je zde přímo strhující svou dokonalostí, technikou a homogenitou! 4. věta je zvukově krásná – ovšem opět převládá spíše technická a zvuková dokonalost nad citovým nábojem.
Debussyho Moře pod Giuliniho taktovkou už od počátku kalkuluje s dynamikou. Vše je jakoby uvězněno v atmosféře napětí a očekávání. Dynamicky se skladba otevře až v závěru 1. věty (výtečné žestě!). Stejně tak je tomu u věty 3. Druhá věta je velmi virtuózní – technická exhibice zde ovšem není prioritou! Závěr je zvukově jiskřivý a strhující. Je otázkou, zda oné jiskřivosti nemělo být více i v krajních větách skladby. Že francouzský impresionismus vyhovuje tomuto orchestru nejvíce, dokazuje i nahrávka suity z Matky husy Maurice Ravela. V úvodních větách je vše opět tajemné – jako pod dekou. Závěrečná věta se rozehraje ve všech možných zvukových barvách a je uzavřena působivou gradací! Ve Španělské rapsodii dle očekávání obdivujeme exhibici skvělých instrumentalistů, zvláště dechařů, a působivé orchestrální barvy, byť více okázalé než francouzsky voňavé.
Ze Schumanna obsahuje Giuliniho album předehru Manfred , jejíž provedení imponuje více ušlechtilým zvukem než příliš umírněným dramatismem. V případě Třetí symfonie , zvané Rýnská, nepřeháníme, označíme-li ji za jednu z nejlepších jejích nahrávek vůbec. Partituru, s jejímiž zvláštnostmi se mnozí dirigenti velmi potýkají a výsledkem je všednost až rozpačitost, vystavěl Giulini s velkou nápaditostí a s využitím bohatého instrumentálního zázemí. Jednolitý zvuk zvláště žesťových sekcí (příjemné lesní rohy, ušlechtile kantabilní trubky, varhanní trombony s tubou) je ostatně ozdobou celého alba, které díky svým uměleckým hodnotám zdaleka není pouhým historickým dokumentem.
Body: 5 z 6
