úterý, 10. září 2002

Carl Orff: Carmina burana

Napsal(a) 

booklet booklet
Carmina burana jsou nejen opus magnum svého autora, jsou také jedním z děl, která determinovala dějiny hudby dvacátého století. Objevují se na koncertních pódiích, v podobě scénické kantáty, využívá je balet. Režisér Jean-Pierre Ponelle vytvořil jejich filmovou podobu. Po čtvrtstoletí od svého vzniku v mnohém upomíná na didakticky chápanou epochu vizualizace hudby, kdy obraz ilustroval, dovysvětlovával, s volnou symbolikou se pracovalo málo. Ponellovým východiskem se stalo "kolo štěstěny", jímž otáčí anděl s ďáblem a podle toho, který z nich napne víc sílu, tvoří se lidské osudy. Obrázky ze středověkých spisů ovlivnily podobu kostýmů i scénu, pimprlově kašírovanou a malebně naivní, vždy však (chtěně) realistickou. Alegorické figury a nejrůznější zkarikované lidské typy na jedné straně, idealizované bytosti na straně druhé, stále se objevují protiklady: ctnosti a neřesti, velmi čitelné sexuální symboly i záběry vší symboliky zbavené (kopulující králíčci), muž a žena, nebe a peklo, slunce a měsíc - a mezi tím šašek, který patří k oběma světům nebo k žádnému z nich. Občas je výtvarná podoba až na hranici poetického kýče, jindy se objeví vtipná proměna a někdy přechází jedno do druhého, například když se mládež při cachtání v evidentně studiovém "bazénku" promění v lidské "ryby". Někde jde o imitace středověkých miráklů, někde možná i o bezradnost (co s opékanou labutí, když dozpívá svůj zpěv a obraz je potřeba propojit: z opečené "kůry" vyskočí chudák opelichaný anděl, který se nějak do kola osudu sám přimotal). Pijácká scéna je však kupodivu rozpohybovaná velmi málo, ač právě ta se hudebně nabízí. Její závěr je ovšem kuriózní: satan katapultuje zbylé opilce do pekelného ohně, ti se však náhle octnou v "rajské zahradě" dívek, kde sedí Lucia Popp ve vaně a v ruce drží bělostnou holubici. Muži dobývají dívčí baštu (beranidlo opět jako velmi výmluvný symbol). Až tady se poprvé objeví podle mého soudu málo využitý tanec (choreografie William Milič ). Ponellovo zpracování bylo v době svého vzniku vyznamenáno při 5. festivalu International du Film Musical et Choréographique v Besanconu. Přesto mám za to, že Ponellova snaha dokázat svou filmovou podobou totéž, co se zdařilo Orffovi, totiž spojit svět středověku a dvacátého století, stůně na nevyváženost zvolených prostředků. Vynikající je ovšem stránka hudební - především krásně zpívající i hrající Hermann Prey a půvabná Lucia Popp. A jako doplněk snímku připojený hlas Carla Orffa, který vypráví o svém rodném městě Mnichově, prvních dětských divadelních dojmech z Weberova Čarostřelce, o své práci na Carmina burana. Jeho slova běží jako zvukový doprovod pětaosmdesáti fotografických záběrů, na nichž je Mnichov, skladatel v různém věku, scénické a kostýmní návrhy Caspara Nehera k premiéře atd. Zazní zde důležitá slova Orffova tvůrčího přesvědčení: latina pro něj nebyla artistickým experimentem. Takzvaný mrtvý jazyk zvolil právě proto, že je zralý: takový jazyk už se nemění, ale zůstává, protože je vývojově dospělý.

Vydavatel: RCA Red Seal / BMG

Stopáž: 60+18

Nahráli: Lucia Popp, John van Kesteren, Hermann Prey, Chor des Bayerischen Rundfunks, Münchner Rundfunksorchester, Kurt Eichhorn, režie Jean-Pierre Ponelle

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.