Branford Marsalis: Footsteps Of Our Fathers

Pokud bude souviset se zde recenzovanou deskou, ovane nás patrně i jazzová historie, v zrcadlech Lucerna Music Baru se zjeví duchové Johna Coltrana, Sonnyho Rollinse a Ornetta Colemana. Na desce působí Branfordovy interpretace kompletní Coltraneovy A Love Supreme či Rollinsovy The Freedom Suite (obě jsou to čtyřdílné 'klády') vlastně profesorsky, jako z vnitřní potřeby postavený most mezi saxofonovými obry minulosti a Branfordovými současnými studenty. Album je doplněno bookletem s citáty, což posiluje jeho učebnicový dojem. Teprve koncertně však tento materiál v rukou progresivně smýšlejícího Marsalise pravděpodobně nabere na síle! Mnohonásobně. Ale to je jen má, soukromá prognóza.

Ještě odbočku: Na onen profesorský moment alba mě přivedl nedávný blindfold test v Jazztimesech (rubrika, v níž zpovídaný hudebník reaguje na nahrávky, aniž předem ví, co jsou zač). Marsalisovy názory vždy stály za to a novináři ho milují pro výřečnost, upřímnost i výjimečný hudební rozhled, tady však nově vystupuje v roli mírně mentorské a zmiňuje se o tom, co by rád nejdůležitějšího předal svým žákům. A vyjadřuje se bez servítků maximálně kriticky k mnoha svým kolegům. Nestaví se ani v nejmenším do role největšího saxmana současnosti, takový nabob není, ale dává to doslova „sežrat“ (pardon) Bradu Mehldauovi, Chrisovi Potterovi či Joshuovi Redmanovi. A tou zcela upřímnou a dráždivě vysoko nasazenou laťkou si docela koleduje o return. Takže:

A Love Supreme, čtyřdílné, silně náboženské a mezi jazzmany posvátné dílo Johna Coltranea má v Branfordově verzi samozřejmě svou sílu, jenže 'bomba' to není. Po poslechu docházím k závěru, že není-li příliš zvykem hrát A Love Supreme v kuse, tím spíše ji nahrávat, je to tak dobře. Jednotlivé části, například neskutečně naléhavá Resolution , či Pursuance (to je energetický vrchol Marsalisovy desky), mají svůj apel i samostatně, vřazeny mezi jazzové standardy. Branfordovo pojetí Lásky svrchované , a koneckonců celého alba, příliš připomíná vážnohudební způsob prezentace hudebních děl, tedy interpretaci partitur ze zlatého historického fondu. Marsalis se nepostavil k historickému materiálu z důvodů přetavit jej do vlastní originální podoby, nýbrž jen z lásky k onomu dílu, mainstreamově. A to je v jeho případě, bože mě netrestej, málo.

Zatímco dnešní doba plodí saxofonisty s možná až příliš vycvičenou technikou (i do Michaela Breckera se Branford v JT pustil), Branford s ní posluchače neobtěžuje. Což je nám, kteří vyznáváme krédo, že hudba by vždy měla být lepší než nástroj, či hifi, skrze nějž je prezentována, sympatické. Nejvíce branfordovštiny nacházíme v úvodní skladbě Gigin' Ornetta Colemana, neboť kdyby byl pod kompozicí podepsán interpret, stylově by to naprosto přesně sedlo. Sopránka je od doby, kdy jí Marsalis přibarvil Stingovy songy, jeho stále stylově nejvytříbenější devizou, tím spíše, pokud jí dopřeje harmonicky volný let nad tak jednoznačně identifikovatelným doprovodem, jakým jsou Wattsovy bicí a Revisova basa.

Sonnyho Rolinse má Branford v krvi dokonale.

Stejně jako na vážnohudebním koncertě po potlesku za skladbou nahlédneme do programu, co přijde teď, přesně takový efekt mají Footsteps. Co je závěrečný a báječný swingující Concorde od pianisty Modern Jazz Quartetu Johna Lewise jiného, než odlehčující koncertní přídavek?

Zajímavost na konec: touto poctou velkým zakládá Branford nový label Marsalis Music. Rozhodl se rodinný klan Marsalisů opustit Columbii? Uvidíme.

Vydavatel: Marsalis Music / Classic

Stopáž: 67:36

Body: 3 z 6

Sdílet článek: