pondělí, 3. únor 2003

Brad Mehldau: Largo

Napsal(a) 

booklet booklet
Pokud platí pravidlo, že čerstvé dílo vážného novátora lze popsat slovy velmi těžce a možná vůbec, je Largo přesně ten vzácný případ. Po kolika posleších může mít člověk jistotu, že ví, co, jak a proč se tu děje, zatím není známo. A tohle vzrušení se dostaví i v případě, kdy o dosavadním stylu, díle a vkusu pianisty Brada Mehldaua, jemuž se nevyhýbalo označení 'génius?' už v době, kdy se svým triem prezentoval pouze standardy, ví posluchač téměř vše.

Několika jistot se lze při popisu přece jen chytit. Mehldauovo piano utichá málokdy, ale výrazem nedominuje, pokládá koberce improvizací rozvinuté z těch nejjednodušších melodií (pro něž jinak nesmírně sofistikovaný a intelektuálně nebezpečně zdatný B. M. vždycky proklamoval slabost a nenávist zároveň). To podstatné pro sound celé desky se odehrává často uvnitř klavíru (různé druhy preparací) a ve zvukové alchymii vůkol.

Zdá se, že velmi důležitým člověkem, který přiměl Mehldaua pustit se po letech poprvé i do jiné disciplíny, než je pianové trio a sólové piano, je producent Jon Brion . Právě on obstarává nejpodivuhodnější zvukové perličky alba (hra na struny klavíru jako na perkuse v Paranoid Android , parodická imitace smyčců na kytarový syntezátor ve Wave / Mothers Nature's Son apod.). Bubeníci Matt Chamberlain, Jim Keltner, Jorge Rossy a Victor Indrizzo jsou zcela samostatnou kapitolou nahrávky. Ať už zmínění hrají zvlášť, či ve dvojicích, jejich společným jmenovatelem je co nejsušší, industriálně šustivý zvuk s rockovým drivem, který kontrastuje už jen se samotným klavírem (abych to odlehčila: nabízí se představa klavírního křídla v plechové garáži), natož se způsobem, jakým Mehldau rozjímá nad Beatles (Dear Prudence ), či nad Beatles (Nature's Son ) kombinovanými s bossanovou Antonia C. Jobima (Wave ). Tady navíc místo piana Mehldau zkouší vibrafon. Jedna z nejlépe provedených skladeb, jakási dvojdílná suita Paranoid Android , pochází z dílny podivínských rockerů Radiohead a k dovršení mého osobního úžasu mi melodie první kompozice When It Rains (jejíž autorem je, jako v sedmi případech z dvanácti, sám Mehldau), připomíná svou kostrou Valčík na rozloučenou! A zatímco tady a v závěrečné skladbě doprovázejí Mehldaua jemné flétny, hoboje, klarinety a fagoty, uvnitř desky narazíme místy až na hardcorově syrový výraz, ovšem způsobený nepravděpodobnými nástroji. Sabbath je rockový duet piana a bicích, kde ďábelsky znějící repetovanou figuru produkuje "distorto-piano through leslie with whammy pedal", tedy klavír zkreslený Leslie bednou (rotující reproduktor Hammondových varhan, rozechvívající tón) a rozlaďovaný digitálním elektronickým efektem. Působí to na dálku dojmem nesmírně nabitého a zároveň nesmírně nekvalitního demosnímku. Deformovaný zvuk dvou spodních oktáv klavíru staví základ k Free Willy a obohacuje i zmíněnou Paranoid Android . A že se tohle vše jmenuje Largo? Škoda, že patrně nejde o narážku na divadelní kus Václava Havla Largo Desolato.

Poslední úder: Vše je údajně nahráno živě ve studiu, tzv. 'on the floor', tzn. z fleku. Bez vrstvení stop, dohrávání playbacků a montážních střihů. Jak "těhotná" musela být atmosféra ve studiu!

Vydavatel: Warner Bros

Nahráli: Brad Mehldau, Larry Grenadier, Darek 'Oles' Oleszkiewicz, Matt Chamberlain, Jorge Rossy, Jim Keltner, Steve Kujala, David Shostac, Jon Clark, Earle Dumler, Gary Gray, Emile Bernstein, Peter Mandell, Rose Corrigan, Phillip Yao, Daniel Kelley, William Reich

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.