sobota, 29. leden 2011

Brad Mehldau - Highway Rider

Napsal(a) 

Brad Mehldau - Highway Rider Brad Mehldau - Highway Rider

Brad Mehldau – piano, Joshua Redman – soprán a tenor sax, Larry Grenadier – kontrabas, Jeff Ballard, Matt Chamberlain – drums, perkuse. Orchestr: Dan Coleman – dirigent. Nahráno: 16. – 28. 2. a 12. – 19.5. 2009, Hollywood. Vydáno 2010. TT: 41:19 + 62:53. 2 CD Nonesuch Records (distribuce Supraphon).

Brad Mehldau tentokrát počastoval své posluchače bohatou dávkou muziky. Na více než dvou hodinách se podílí jeho trio nebo kvartet občas se zdvojenými bicími, občas i duo jen se sopránsaxofonem nebo s bicími; na sedmi z celkového počtu 15 snímků přijde ke slovu i orchestr. Ten tvoří početná skupina smyčců (jejich počet i hráči se v jednotlivých číslech střídají, ale jen houslistů se na celém albu zúčastnilo 15) se čtyřmi nebo pěti lesními rohy a podle potřeby i s fagotem, kontrafagotem a anglickým rohem.

Všechny skladby napsal Mehldau sám a zřejmě je i autorem aranžmá pro orchestr. Instrumentace je z hlediska vážné hudby spíše jednoduchá a klasická, ale celkem zkušená a účinná. Dosti často vystupují do popředí výrazné riffy v basu, vytvářené jazzovou rytmikou. Ty mohou působit i jako spojovací článek mezi jednotlivými čísly; na některých místech tak album vytváří dojem souvislé plochy. 

Pro zvuk orchestru je charakteristická temná barva dechových nástrojů s nižším rejstříkem, což jej primárně odlišuje od povrchních receptů na hudbu k snadnému poslechu. Na druhé straně však způsob rozvíjení myšlenky odlišuje toto album i od občasných pokusů o jakési spojení mezi jazzem a evropskou „vážnou“ hudbou: není tu ani stopy po nějaké snaze o „symfonickou“ plynulost hudební řeči. K sobě se staví prostě přehledná a snadno srozumitelná dvoutaktí nebo čtyřtaktí, jedno za druhým, stejně jako v běžném kódu populární hudby. Není tu ani přesah do větších ploch, kterým se vyznačují novější jazzoví sólisté; stavbu vytváří spíš stupňování nebo ubývání zvuku. Jednotlivé „věty“ uvnitř skladeb od sebe mohou být odděleny třeba jen odmlkou nebo přechodem do pianissima. Zdá se, jako by Mehldau chtěl znovu zvýraznit své rozpaky nad stavem dnešní hudební scény, které občas ventiloval v textech ke svým albům: hledání nových harmonií a komplikací se přehrálo, primitivismus nenabízí východisko. Kudy tedy dál?

Možný pokus o odlišný klíč nabízí jeho piano. Výrazněji se uplatňuje v komorních jazzových seskupeních, ale jeho poselství zaujme, i když vystoupí z hutnějšího zvuku snímků s účastí orchestru. Převládá v něm jednoduchá, ale vynalézavá jednohlasá linka ve vyšším rejstříku, občas (ale méně často než na jiných deskách) kontrapunkticky kombinovaná s druhým hlasem levačky. Jazzový charakter zdůrazňuje především saxofon Joshuy Redmana s lehkou hravostí, která plně odpovídá celkovému ladění nahrávky. Z tohoto hlediska je nejvýraznější pětiminutové triové Capriccio na druhém CD s přidaným rytmickým tleskáním. Následuje hned po nejdelším snímku dvojalba s plným orchestrálním zvukem, více než dvanáctiminutovém We’ll Cross the River Together. Tady je také nejvíc výstavby střídáním odlišných zvukových textur a dynamických rovin či přechodů od křehkého zvuku klavíru k masivní sonoritě orchestru. Už to, jakož i návaznost některých dalších kompozic, naznačuje, že Mehldau své dvojalbum komponoval jako celek.

V takto náročném rozsahu si to mohl dovolit jen díky výjimečné pozici, jakou na hudební scéně zastává. Nejen před své posluchače tak postavil impozantní otazník. V žádném případě nejde o recept, ale opravdu spíš o úvahu: když už nikdo nemůže docela přesvědčivě říct jak dál, což takhle zkusit to takto? 

Nezdá se mi, že by toto dvojalbum dávalo jasnou a jednoznačnou odpověď, ale je to příspěvek muzikanta, jemuž stojí za to naslouchat.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.