čtvrtek, 30. říjen 2008

Bohuslav Martinů - The Complete Music for Violin and Orchestra 2-4 (Concerto da camera H 285, Koncert pro housle a klavír H 342, Česká rapsodie H 307A, Suite concertante H 276, H 276A, Rapsodie-koncert H 337, Houslový koncert č. 1 H 226, Houslový koncert

Napsal(a) 

Bohuslav Martinů - The Complete Music for Violin and Orchestra 2-4 (Concerto da camera H 285, Koncert pro housle a klavír H 342, Česká rapsodie H 307A, Suite concertante H 276, H 276A, Rapsodie-koncert H 337, Houslový koncert č. 1 H 226, Houslový kon Bohuslav Martinů - The Complete Music for Violin and Orchestra 2-4 (Concerto da camera H 285, Koncert pro housle a klavír H 342, Česká rapsodie H 307A, Suite concertante H 276, H 276A, Rapsodie-koncert H 337, Houslový koncert č. 1 H 226, Houslový kon

Bohuslav Matoušek - housle a viola, Česká filharmonie, Christopher Hogwood. Produkce: Simon Perry, Zdeněk Zahradník. Text: A, N, F. Nahráno: 2001 - 2005, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2008. TT: 64:35, 68:49, 54:10. DDD. 3 CD Hyperion CDA67672, CDA67673, CDA67674 (distribuce Classic).

Už sama skutečnost, že britská firma Hyperion dokázala během necelého roku vydat čtyři tituly a suverénně tak v krátkém čase ve svém katalogu přehledně zkompletovat tvorbu Bohuslava Martinů pro housle a orchestr, je víc než zajímavá. Bohuslav Matoušek , který už kolem roku 2000 natočil a s mezinárodním ohlasem doma vydal čtyřdeskový komplet děl tohoto skladatele pro housle a klavír, svůj další, tedy symfonický souborný snímek doslova vyvzdoroval, a to dvakrát - nejprve jako jeho iniciátor a v podstatě i producent a potom podruhé, když Supraphon započatý vydavatelský projekt po prvním dílu ukončil. V katalogu Hyperionu, firmě ekonomicky zřejmě silnější a prozíravější, než je tuzemský vydavatel, se Martinů rozhodně neztratí a sluší mu v úctyhodném kompletu nejen jako kuriozita, ale jako velký umělecký čin. Je dobře, že se tam dostal. První díl se třemi dvojkoncerty z přelomu 30. a 40. let (pro flétnu a housle a dvakrát pro dvoje housle) už Harmonie (2/2008) recenzovala: jako mimořádnou věc, plnou zřetelné a pohodové hudby, nakažlivě lehkonohé a šťavnaté, často zářící jedinečným koloritem. Od počátku nelze přeslechnout Matouškův krásný, cudný, ale zároveň dostatečně energický a obsažný tón, o němž by se dalo psát v superlativech u všech čtyř dílů.

Během letošního roku následovaly postupně tři zbylé tituly. Řadu, která zřejmě k jubileu Martinů vyjde ještě jednou pohromadě v krabičce, spojuje jednotný styl obalů s reprodukcemi čtyř různých obrazů bříz. Spojuje ji i Matouškovo nadšenecké, velmi osobní a neokázalé znalectví a dirigentovo zasvěcené, sjednocující a zastřešující pochopení. Dá se čekat, že tato vzorová životná interpretace bude referenční pro řadu let - a snad se dá čekat i to, že desky přispějí k zapojení některých dosud méně hraných děl do běžnějšího repertoáru.

Druhý díl přináší Concerto da camera , psané za války pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Skladba pocitově, díky podobnému neobaroknímu stylovému zakotvení i díky obsazení a zvuku, navazuje na Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, psaný rovněž pro Sachera - ten je ovšem mnohem dramatičtější. Oproti většině děl v kompletu patří další položka druhého dílu - Koncert pro housle, klavír a orchestr - do tvorby z 50. let. Odpovídá tomu masivnější symfonický zvuk, motivický materiál, rozvíjení hudebního toku, typické sledy akordů, odpovídají tomu i větší lyrické epizody. Rovnocecenným spoluhráčem je tu Karel Košárek . Česká rapsodie , třetí položka druhého CD, je v projektu výjimkou, protože nejde o originální opus, ale o orchestraci původně komorního kusu (housle a klavír). Nutno ovšem zdůraznit, že se Jiřímu Temlovi podařila velmi věrně. Obvyklé orchestrální barvy a postupy Bohuslava Martinů, i drobné charakteristické detaily, například včetně odhadu v používání malého bubínku, vystihl dokonale; nesnažil se o jakékoli promísení s vlastními názory nebo ozvláštňování soudobou estetikou, ale pokorně posloužil, aniž by vytvořil dojem plagiátu. Houslisté tak mají k dispozici další vděčnou koncertantní skladbu - jednovětou desetiminutovou efektní věc se značnou dávkou virtuozity. Bohuslav Matoušek tedy i zde má prostor pro vše, co umí hudbě Bohuslava Martinů v ideálních proporcích a v neustálých proměnách dávat - kantilénu, hybnost, technickou oslnivost, hravost, charakteristickou synkopičnost, veškerou komplikovanost, v níž se nikdy neztrácí a v níž ani nedá ztratit se posluchači.

Třetí deska je dvakrát unikátní: jednak přináší obě dvě verze skladby nesoucí název Suite concertante pro housle a orchestr , jednak zachycuje Matouškův vcelku ojedinělý, ale zcela svrchovaný výlet k viole. Nejprve k dvojici děl se stejným názvem: jde o zcela rozdílné kompozice, přičemž není známo, proč houslista Samuel Dushkin první verzi neuváděl a proč požádal autora o novou skladbu. Matoušek byl u nás interpretem premiér obou podob - v roce 1999 hrál první evropské uvedení druhé verze a v roce 2000 zcela první uvedení objevené první verze. Na desce není ovšem u první verze pátá věta, která se zatím našla jen v neinstrumentované podobě. Aleš Březina, už dávno náš klíčový martinůovský odborník a také autor mimořádně obsažného, kontexty osvětlujícího průvodního textu všech čtyř CD, se v tomto případě kloní k názoru, že by orchestrace z pera někoho jiného nebyla dobrou věcí.

V první verzi se značně komplikovanou strukturou je druhá věta (Meditace. Largo) jako z jiného světa. Matouškovi se daří úchvatně vystihnout její zamyšlenou poetičnost a možná i smutek, krásnou kantilénu v příjemné hlubší poloze. Stejně tak se ovšem vypořádává se všemi nároky nepřeberných proměn ve větách s rychlými tempy. Dvouvětá Rapsodie-koncert pro violu a orchestr , nádherné pozdní dílo mající v odkazu českého skladatele užitím tohoto sólového nástroje výlučné místo, zde zaznívá jednoznačně a bez nadsázky jako ten nejkrásnější ze všech houslových koncertů od Martinů. Matoušek totiž zachází s violou zcela uvolněně, dává zapomenout na všechny vtípky, které se o ní a o violistech vyprávějí, na všechna podceňující vyjádření o jejím malém zvuku, neohrabanosti a podobně. Viola je tu (samozřejmě i díky nahrávacímu týmu) znělým poslem mimořádně působivě rozezpívané hudby, hlasem s pouze lehkým nostalgickým podtónem, nástrojem pohyblivým obdobně jako housle. Orchestr také doprovází s mimořádnou výrazovou intenzi-tou, mnohá místa jsou skutečně vroucná.

Čtvrtá deska, která vyšla na podzim, uzavírá komplet nahrávkami 1. a 2. houslového koncertu . První koncert z věcnějšího období 30. let oplývá nejen nesentimentální melodičností, ale ještě víc v častém střídání sóla a orchestru synkopovanou hopsavostí, staccatovostí, lehkou skotačivostí a ve volné větě stupňovanou zpěvností. Druhý je o tolik rozdílný! Je symfoničtější, fantazijnější, ozývají se tu kantilény a bukolické spočívání jako například v Hobojovém koncertu. V nahrávce se podařilo vystihnout i polyfonní vícepásmovost a impresionistickou barevnost a její přelivy. Dirigent, který se často obrací k hudbě 20. století, především té neobarokní a neoklasické, ale jehož zázemí je přece jen z důležité části zakotveno ve staré hudbě, jistě nemá tolik symfonických zkušeností jako někteří orchestrální a operní matadoři. Má však naopak i jiné a má muzikalitu a nadhled, které zúročil za pultem filharmonie nevídaným způsobem. Jeho získání pro projekt, jakkoli bylo zprvu v souvislostech, z nichž je nejznámější, možná trochu překvapivé, bylo nejen vynikajícím tahem, ale také výhrou. Matoušek s Hogwoodem jednoduše řečeno osvědčili vzácný dar učinit tuto hudbu v obou případech mimořádně přístupnou. Jejich pojetí působí samozřejmým dojmem, že jsou ve shodě, je zcela přesvědčivé, je pulzující, motorické i jemné, přesné a vzdálené chtěnosti. Intonace sólisty je stoprocentní, obtížnost není zvýrazňována, vše dýchá pohodou, chvěje se i tančí, jak má. Housle jsou zde křišťálovou linkou, prorůstající s duchaplnou volností orchestrální předivo a někdy z něj vystupující až s jakýmsi patosem. Martinů se zdá být na tomto kompletu hodnotou, která nemůže mít problém se u posluchačů prosadit. A Bohuslav Matoušek zrealizoval životní úkol, který zasluhuje obdiv a úctu.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.