Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 14. – 15. 12. 2007 (live – 5. symfonie) a 4. – 7. 5. 2009 (6. symfonie), Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2009. TT: 58:29. DDD. 1 CD Supraphon SU 4007-2.
Bylo to milé překvapení, když Supraphon oznámil, že vychází druhé ze tří kdysi inzerovaných CD s kompletními symfoniemi Bohuslava Martinů v nových nahrávkách České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem . Se sympatickou reklamou byl v roce 2003 celý projekt otevřen. Jevil se jako naprosto logický a potřebný. Poslední český komplet – Neumannův – se může sice dodnes chlubit snad nejvyšším počtem prestižních mezinárodních cen, jež náš nosič v historii zvukového záznamu obdržel, ale od jeho realizace už uplynula tři desetiletí a zvuk filharmonie se od těch dob zásadně proměnil. Druhým argumentem pro jeho realizaci byl fakt, že Jiří Bělohlávek se Bohuslavu Martinů věnuje prakticky po celou dobu své umělecké dráhy. Od roku 1976, kdy u Supraphonu otevřel své martinůovské aktivity nahrávkou Eposu o Gilgamešovi, pořídil pro toto vydavatelství z děl tohoto autora doposud největší zvukový archiv. Nechybí v něm ani takové projekty, jako komplet Her o Marii, orchestrální skladby, instrumentální koncerty, balety a řada dalších titulů. Komplet symfonií se tedy jevil jako skvělé završení dosavadních Bělohlávkových aktivit. Avšak posléze přišla zpráva o prozatímním zrušení celého projektu. Zklamání hudbymilovných nadšenců se Supraphon snažil eliminovat vydáním celého kompletu ve spolupráci s vydavatelstvím Radioservis, který je zároveň dobrou současnou vizitkou Vladimíra Válka a Rozhlasových symfoniků. Nicméně celosvětový trh, ale i řada posluchačů u nás doma chce mít už zahájený komplet Jiřího Bělohlávka dokončen. Snad se to podaří a třeba i dříve než za šest let, jež uplynuly mezi vydáními obou prvních CD. Zbývá už jediné CD s 1. a 2. symfonií.
Už první CD se 3. a 4. symfonii naznačilo, že Bělohlávkova nahrávka se bude od oné hvězdné Neumannově značně lišit. Nejde pouze o zvuk České filharmonie, kdysi pro ni velmi příznačný, který se postupně velmi přiblížil světovému standardu, kde celkový zvukový obraz a kultura jsou naprostou samozřejmostí. Od dob před třiceti lety byla ale zároveň u našeho prvního orchestru postupně eliminována také ona výrazová bezprostřednost, jež čiší ze starších snímků a kdysi dokázala ještě více podtrhnout dramatičnost a výrazovou rozevlátost. U Bělohlávka se citovost objevuje v hlubším pohroužení, větším klidu, někde možná i na úkor větší dynamičnosti a zaujetí. Příkladem mohou být i tak drobné pasáže, jako je violové sólo po začátku Symfonických fantazií , část se sólem flétny, později převzaté sólovými houslemi v 1. větě 5. symfonie . Naopak zde nalézáme místa svou křehkostí překrásná, jež zase v jiných snímcích nenajdeme. Zajímavá je výstavba Symfonických fantazií – méně dramatická než u těžko překonatelného snímku Ančerla z roku 1956, výrazově však lépe a citlivěji propracovaná než u Neumanna. Bělohlávkův rukopis je v každém taktu evidentní a promyšlený, práce techniků na takové výši, že takřka nerozeznáme nahrávku studiovou (Symfonické fantazie) od záznamu ze živého koncertu (5. symfonie). Znovu si uvědomujeme, jaká je škoda, že dnešní doba je z nejrůznějších důvodů tak skoupá na nové projekty. Do budoucna rozhodně nebudeme mít tolik výrazných dokladů vysoké laťky současné interpretace, jaké nám nabízejí období dřívější.
Body: 5 z 6
