středa, 11. září 2002

Bohuslav Martinů: Suite concertante - 2. verze, Houslový koncert č. 1

Napsal(a) 

booklet booklet
Supraphon přinesl na letošní trh další martinůovské CD s houslistou Bohuslavem Matouškem , tentokrát z jiného soudku - s hudbou pro housle a orchestr. Po kompletním 4CD komorních skladeb Bohuslava Martinů pro housle a klavír, vydaném Supraphonem v květnu 1999, které natočil Bohuslav Matoušek s klavíristou Petrem Adamcem, a které sklidilo obrovský úspěch u nás i v zahraničí, by se posluchač mohl dočkat nakonec i kompletního orchestrálního díla s houslemi? Vedle Koncertu pro housle a orchestr č. 1 H. 232 bis přináší nahrávka perličku, světovou premiéru díla zvaného Koncertantní suita pro housle a orchestr H. 276. V konfrontaci se známým a majestátním Prvním houslovým koncertem z let 1932-1933 by se mohlo zdát, že Koncertantní suita pro orchestr "pouze" se sólovými houslemi zanikne. Nahrávka však dokazuje, že Suita bezproblémově vedle takového "velikána" obstojí, je ve své podstatě sice intimnější, ale melodicky líbeznější a stylově zralejší. Posuzujeme zde nahrávku druhé verze díla, které vzniklo v roce 1945, šest let po vzniku doposud nenahrané první verze Suity H 276 A, uvedené ve světové premiéře Bohuslavem Matouškem na Pražském jaru 2000. Album sestavené ze dvou děl podobného obsazení a rozměrů nakonec nezní jednotvárně, největší zásluhu na vyrovnanosti má houslista, jenž je schopen vystihnout jak kantabilitu suity, tak brilanci koncertu. Jeho předností pro jím tak milovanou a tedy i výtečně pochopenou hudbu Martinů je krásný svítivý tón a virtuózní technika. Jeho tónové kvality podporuje i vynikající nástroj a nejvhodněji zvolené akustické prostředí Rudolfina. Pro realizaci byl tentokrát přizván dirigent Christopher Hogwood , který má na svém kontě několik martinůovských nahrávek a širokou koncertní zkušenost s hudbou tohoto klasika 20. století. K těmto dvěma špičkám přispívá i orchestr České filharmonie a na české poměry nadprůměrná technická kvalita nahrávky.

Poněkud nepochopitelný je způsob prezentace sponzorů, kdy přispěvatelé významných finančních příspěvků jsou uvedeni na zadní straně obalu, ale po otevření bookletu na posluchače vypadne zvláštní papírek s logy dalších 29 subjektů, jejichž vztah k dané nahrávce je přinejmenším překvapující (např. Čerpací stanice Praha-Florenc; Dr. Popov - bylinné čaje, přírodní kosmetika; Goldy - výroba ozdobných předmětů z vosku a ze dřeva aj.). To je ovšem pouze technický detail, který neubírá projektu na záslužnosti a kráse.

Sandra Bergmannová

Netvrdím, že by Česká republika, i když už několik století neplatí okřídlené úsloví o "Čechách coby konzervatoři Evropy" nebo "co Čech, to muzikant", neměla na počet obyvatel málo houslistů, myslím si však, že jen několik může hrát bez uzardění i na nejprestižnějších zahraničních pódiích. Jedním z nich je nesporně Bohuslav Matoušek . Ve vrcholné fázi své umělecké kariéry začal vloni realizovat skutečně ambiciózní projekt: během přibližně čtyř nebo pěti let chce nahrát všechna koncertantní díla pro housle (popřípadě violu) a orchestr. (Právě tento záměr vysvětluje krátkou stopáž snímku, což by bylo jinak znakem vydavatelského diletantismu.) První díl budoucího kompletu nabízí 2. verzi Koncertantní suity a 1. houslový koncert .

Jestliže Aleš Březina v krátkém, ale informačně spolehlivém úvodním textu připomíná "tři obecné postuláty, které Martinů zmiňuje v textech o své tvorbě pro housle a orchestr" - "slovanský charakter" melodií, "favorizování techniky houslí" a úsilí o "krásný tón", pak Matoušek svou interpretací to vše ve vrchovaté míře naplňuje v praxi. Doposud jsem neslyšel houslistu, který by s takovou pokorou a silným vnitřním prožitkem dokázal skloubit právě onu imanentní "slovanskost" (kdo chce, může si to nahradit pojmem "českost") s jemnou, typicky martinůovskou rytmickou pulzací, která má občas až jazzový podtext. Obě skladby jsou technicky velmi náročné, občas strukturálně komplikované a není snadné dešifrovat záměr skladatele tak, aby posluchač neměl pocit prvoplánovosti virtuózní techniky. Zvláště zrádná je v tomto smyslu Koncertantní suita, kterou Matoušek nahrál jako první na světě. I v tomto uspěl na výbornou. Třetí postulát - "krásný tón" - je poněkud vágní a žádá si určitou konkretizaci. Matoušek je typem houslisty, který natolik souzní s Martinů a má tolik korigujícího intelektu, že nikdy nesklouzne k samoúčelnému opájení se krásou tónu svého nástroje a k egoistické prezentaci svých hráčských schopností. Jeho vedení melodické linie má svoje přesné proporce a je detailně promyšleno. (Šachista by řekl, že myslí na deset tahů dopředu.) Dokladem je kupříkladu jak Aria z Koncertantní suity, jejíž pavučinově jemná melodická krása a absence jakékoliv patetičnosti bude pro posluchače zážitkem, tak Andante z koncertu.

Jestliže u 2. verze Koncertantní suity nemáme možnost srovnání, u koncertu je tomu jinak. Nicméně i z tvrdé konkurence vychází Matoušek jako vítěz. Samozřejmě nemalou zásluhu na tom má i orchestr. Martinů se dnes hraje v řadě zemích světa, stejně ale mám pocit, že je to skladatel, který je kupodivu svébytně češtější nežli třeba Janáček nebo Dvořák, kteří pobývali v cizině mnohem méně nežli on, a jemuž kdysi komunistická nomenklatura spílala do kosmopolitních zaprodanců. Slyšel jsem hrát Martinů od řady orchestrů, ale nejlépe ho zatím hraje Česká filharmonie . Zdá se, že pro cizí hudebníky není snadné se do hloubky zmocnit jeho melodiky, zcela svébytné rytmiky a barevnosti jeho akordického světa. I tato nahrávka vás o tom přesvědčí. Je ku cti Christophera Hogwooda , že nechal orchestr hrát, striktně mu nevnucoval pouze svoje názory a zpřesnil jeho hru. Pouze citlivě zvýraznil některé vrcholy a vnesl do nahrávky koncertu pevný řád.

Na světě je tedy po všech stránkách špičkový martinůovský titul a je nyní na vydavateli, jak se jej podaří dostat nejen na pulty tuzemských prodejen, ale i do zahraničí.

Luboš Stehlík

Jde o první CD z uvažovaného kompletu všech skladeb pro housle (i pro violu) s orchestrem, který chce Bohuslav Matoušek v několika letech z odkazu Bohuslava Martinů pořídit. Projekt je to ambiciózní a krásný. Sólista, povzbuzen úspěchem podobného martinůovského kompletu ze skladeb pro housle a klavír, si ovšem musí souborný symfonický snímek doslova vyvzdorovat. Peníze na něj nejsou, patří k těm nekomerčním, výlučným, tedy k těm, které se nevydávají kvůli zisku, ale pro umění samo. Bez podpory Nadace Bohuslava Martinů, soukromých dárců ze Švýcarska a řady firem a také bez sólistova altruismu a nestandardní osobní zainteresovanosti by projekt zůstal jen snem. Přitom je tak logický a potřebný! A výsledek první desky ukazuje, že i reálný.

První houslový koncert je znám přinejmenším už z nahrávky Josefa Suka, ale druhá verze Suity concertante (H 276) z roku 1945 natočena dosud nebyla. Bohuslav Matoušek spolu s dirigentem obě díla obdařuje jiskřivou technikou a zároveň pochopením pro kantilénu. Suita concertante je ve třech z celkového počtu čtyř vět v převažujícím vyznění komornější, staccatová, překotná, brilantní, skotačivá a pikantní, v každé větě trochu jinak, tak, jak je i taneční stylizace každá jiná. Druhá věta ovšem v až pastorálních konsonancích a v zamyšlené, písňově prosté, téměř "romantické" melodice dosahuje zcela jiného výrazu. Obou poloh skladby se sólista zhostil vyrovnaně a zrale. Houslový koncert, více symfonizující, nestaví tolik na odiv efektní techniku. I když je v něm přesto v rychlém tempu hodně staccat a synkop, což by mohlo svádět k nepodařenému rozdrobenému sledování dílčích jednotlivostí bez uvědomění si celku, zůstává Bohuslav Matoušek s nadhledem a uvědoměle na pozici delších frází; "hudba" mu na úkor techniky neuniká. Artikuluje velmi pečlivě, podrobně a čistě, až filigránsky - je cítit poctivá příprava a znalost materiálu. Matoušek hraje cudně, ale zpěvně, bez kalkulací, se srdcem na dlani. K hudbě Bohuslava Martinů se to hodí, ale navíc je takový přístup pro výraz cenný i obecně. Samozřejmost, která nemusí přesvědčovat, proč právě on hraje právě to, co právě hraje, se do hudby vtěluje v podobě čistoty, pozitivního náboje, radostnosti... Česká filharmonie doprovází a dotváří tento obraz, aniž by překrývala, aniž by na sebe strhávala pozornost; výsledek je skvostný, neoklasicky perlivý a dostatečně emotivní. Dokládá mimo jiné také vcelku nenápadně, že Christopher Hogwood nepatří jen ke staré hudbě (což se samozřejmě teoreticky vědělo) - a že tedy není dobré kohokoli apriorně a příliš jasně "škatulkovat".

Petr Veber

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 47:45

Nahráli: Bohuslav Matoušek, Christopher Hogwood, Česká filharmonie

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.