Poněkud nepochopitelný je způsob prezentace sponzorů, kdy přispěvatelé významných finančních příspěvků jsou uvedeni na zadní straně obalu, ale po otevření bookletu na posluchače vypadne zvláštní papírek s logy dalších 29 subjektů, jejichž vztah k dané nahrávce je přinejmenším překvapující (např. Čerpací stanice Praha-Florenc; Dr. Popov – bylinné čaje, přírodní kosmetika; Goldy – výroba ozdobných předmětů z vosku a ze dřeva aj.). To je ovšem pouze technický detail, který neubírá projektu na záslužnosti a kráse.
Sandra Bergmannová
Netvrdím, že by Česká republika, i když už několik století neplatí okřídlené úsloví o „Čechách coby konzervatoři Evropy“ nebo „co Čech, to muzikant“, neměla na počet obyvatel málo houslistů, myslím si však, že jen několik může hrát bez uzardění i na nejprestižnějších zahraničních pódiích. Jedním z nich je nesporně Bohuslav Matoušek . Ve vrcholné fázi své umělecké kariéry začal vloni realizovat skutečně ambiciózní projekt: během přibližně čtyř nebo pěti let chce nahrát všechna koncertantní díla pro housle (popřípadě violu) a orchestr. (Právě tento záměr vysvětluje krátkou stopáž snímku, což by bylo jinak znakem vydavatelského diletantismu.) První díl budoucího kompletu nabízí 2. verzi Koncertantní suity a 1. houslový koncert .
Jestliže Aleš Březina v krátkém, ale informačně spolehlivém úvodním textu připomíná „tři obecné postuláty, které Martinů zmiňuje v textech o své tvorbě pro housle a orchestr“ – „slovanský charakter“ melodií, „favorizování techniky houslí“ a úsilí o „krásný tón“, pak Matoušek svou interpretací to vše ve vrchovaté míře naplňuje v praxi. Doposud jsem neslyšel houslistu, který by s takovou pokorou a silným vnitřním prožitkem dokázal skloubit právě onu imanentní „slovanskost“ (kdo chce, může si to nahradit pojmem „českost“) s jemnou, typicky martinůovskou rytmickou pulzací, která má občas až jazzový podtext. Obě skladby jsou technicky velmi náročné, občas strukturálně komplikované a není snadné dešifrovat záměr skladatele tak, aby posluchač neměl pocit prvoplánovosti virtuózní techniky. Zvláště zrádná je v tomto smyslu Koncertantní suita, kterou Matoušek nahrál jako první na světě. I v tomto uspěl na výbornou. Třetí postulát – „krásný tón“ – je poněkud vágní a žádá si určitou konkretizaci. Matoušek je typem houslisty, který natolik souzní s Martinů a má tolik korigujícího intelektu, že nikdy nesklouzne k samoúčelnému opájení se krásou tónu svého nástroje a k egoistické prezentaci svých hráčských schopností. Jeho vedení melodické linie má svoje přesné proporce a je detailně promyšleno. (Šachista by řekl, že myslí na deset tahů dopředu.) Dokladem je kupříkladu jak Aria z Koncertantní suity, jejíž pavučinově jemná melodická krása a absence jakékoliv patetičnosti bude pro posluchače zážitkem, tak Andante z koncertu.
Jestliže u 2. verze Koncertantní suity nemáme možnost srovnání, u koncertu je tomu jinak. Nicméně i z tvrdé konkurence vychází Matoušek jako vítěz. Samozřejmě nemalou zásluhu na tom má i orchestr. Martinů se dnes hraje v řadě zemích světa, stejně ale mám pocit, že je to skladatel, který je kupodivu svébytně češtější nežli třeba Janáček nebo Dvořák, kteří pobývali v cizině mnohem méně nežli on, a jemuž kdysi komunistická nomenklatura spílala do kosmopolitních zaprodanců. Slyšel jsem hrát Martinů od řady orchestrů, ale nejlépe ho zatím hraje Česká filharmonie . Zdá se, že pro cizí hudebníky není snadné se do hloubky zmocnit jeho melodiky, zcela svébytné rytmiky a barevnosti jeho akordického světa. I tato nahrávka vás o tom přesvědčí. Je ku cti Christophera Hogwooda , že nechal orchestr hrát, striktně mu nevnucoval pouze svoje názory a zpřesnil jeho hru. Pouze citlivě zvýraznil některé vrcholy a vnesl do nahrávky koncertu pevný řád.
Na světě je tedy po všech stránkách špičkový martinůovský titul a je nyní na vydavateli, jak se jej podaří dostat nejen na pulty tuzemských prodejen, ale i do zahraničí.
Luboš Stehlík
Jde o první CD z uvažovaného kompletu všech skladeb pro housle (i pro violu) s orchestrem, který chce Bohuslav Matoušek v několika letech z odkazu Bohuslava Martinů pořídit. Projekt je to ambiciózní a krásný. Sólista, povzbuzen úspěchem podobného martinůovského kompletu ze skladeb pro housle a klavír, si ovšem musí souborný symfonický snímek doslova vyvzdorovat. Peníze na něj nejsou, patří k těm nekomerčním, výlučným, tedy k těm, které se nevydávají kvůli zisku, ale pro umění samo. Bez podpory Nadace Bohuslava Martinů, soukromých dárců ze Švýcarska a řady firem a také bez sólistova altruismu a nestandardní osobní zainteresovanosti by projekt zůstal jen snem. Přitom je tak logický a potřebný! A výsledek první desky ukazuje, že i reálný.
První houslový koncert je znám přinejmenším už z nahrávky Josefa Suka, ale druhá verze Suity concertante (H 276) z roku 1945 natočena dosud nebyla. Bohuslav Matoušek spolu s dirigentem obě díla obdařuje jiskřivou technikou a zároveň pochopením pro kantilénu. Suita concertante je ve třech z celkového počtu čtyř vět v převažujícím vyznění komornější, staccatová, překotná, brilantní, skotačivá a pikantní, v každé větě trochu jinak, tak, jak je i taneční stylizace každá jiná. Druhá věta ovšem v až pastorálních konsonancích a v zamyšlené, písňově prosté, téměř „romantické“ melodice dosahuje zcela jiného výrazu. Obou poloh skladby se sólista zhostil vyrovnaně a zrale. Houslový koncert, více symfonizující, nestaví tolik na odiv efektní techniku. I když je v něm přesto v rychlém tempu hodně staccat a synkop, což by mohlo svádět k nepodařenému rozdrobenému sledování dílčích jednotlivostí bez uvědomění si celku, zůstává Bohuslav Matoušek s nadhledem a uvědoměle na pozici delších frází; „hudba“ mu na úkor techniky neuniká. Artikuluje velmi pečlivě, podrobně a čistě, až filigránsky – je cítit poctivá příprava a znalost materiálu. Matoušek hraje cudně, ale zpěvně, bez kalkulací, se srdcem na dlani. K hudbě Bohuslava Martinů se to hodí, ale navíc je takový přístup pro výraz cenný i obecně. Samozřejmost, která nemusí přesvědčovat, proč právě on hraje právě to, co právě hraje, se do hudby vtěluje v podobě čistoty, pozitivního náboje, radostnosti… Česká filharmonie doprovází a dotváří tento obraz, aniž by překrývala, aniž by na sebe strhávala pozornost; výsledek je skvostný, neoklasicky perlivý a dostatečně emotivní. Dokládá mimo jiné také vcelku nenápadně, že Christopher Hogwood nepatří jen ke staré hudbě (což se samozřejmě teoreticky vědělo) – a že tedy není dobré kohokoli apriorně a příliš jasně „škatulkovat“.
Petr Veber
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 47:45
Nahráli: Bohuslav Matoušek, Christopher Hogwood, Česká filharmonie
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
